Umění pohybu městem – Le Parkour

Procházíte městem a kolem se mihne postava. Seskočí z hradeb, saltem přejde do parakotoulu. Cestu si dál krátí skoky přes lavičky. Vyšplhá na zeď. A zmizí. Toto není scéna z akčního filmu, ale obrázek, který lze spatřit v Táboře. Pokud má člověk štěstí a potká Pepu, Kotyho nebo Kaštana při tréninku disciplíny zvané parkour.

Co je parkour…

Parkour je umění překonávat jakékoli překážky. Náplní jsou přirozené pohyby – běh, skákání a lezení, pomocí kterých se člověk co nejefektivněji a nejrychleji dostává z místa na místo. Smyslem je ovládnout své tělo jako celek. Otcem parkouru je Francouz David Bell. Tento traceur (provozovatel parkouru) definuje tuto disciplínu jako „trénink účinných pohybů a rozvoj těla a mysli, aby se člověk ve všech situacích uměl pohybovat klidně a sebejistě“. Tím se parkour stává pro mnohé i životní filozofií.

…a co parkour není

Parkour není soutěžní sport. Při tréninku jde o překonání sama sebe, svého strachu a o neustálé zlepšování se. Parkour není extrémní sport ani vandalismus.

„Nelezeme nikomu do zahrad, neničíme lavičky, neskáčeme lidem do oken,“ říká Koty a potvrzuje tím jednu z hlavních zásad parkouru – neškodit ani svému okolí, ani svému zdraví.

Traceuři se často brání srovnávání s akrobacií. „Nechceme se předvádět. Salta a seskoky z vysokých zdí jsou sice efektní, ale o nich to není,“ vysvětluje Pepa.

Kde se skáče v Táboře

V každém městě se najdou vhodná místa pro parkour. V Táboře jsou to sídliště. „Super je Pražské sídliště a sídliště Nad Lužnicí. Čím víc laviček, prolézaček, zídek, pingpongových stolů, odpadkových košů, tím lépe,“ vysvětluje Koty. Tábor je pro tuto zábavu vhodný i díky úzkým uličkám, hradbám, vysokým zdem na Starém městě. „Srdeční záležitost je pro nás park Velký šanc. Tady jsme začínali, takže se sem i rádi vracíme,“ shodují se všichni tři. Dalšími místy, kde si kluci rádi zaskáčou, jsou Holečkovy sady, Žižkovo náměstí nebo schody u Milénia. Každý traceur si ale musí sám najít místa, která mu vyhovují a posunou ho dál.

Stačí dobré boty

Parkour není drahá záležitost. Lidé, kteří se mu věnují, potřebují jen pohodlné sportovní boty, nejlépe běžecké, s oporou nohy a dobrou přilnavostí. „Parkour může dělat v podstatě každý, kdo se pro něj nadchne a má boty,“ říká Pepa. Ale ti nejlepší traceuři skáčou dokonce bosí. Výhodou parkouru je, že nevyžaduje speciální „hřiště“. Dá se provozovat kdekoli. „Je jako šachy. Kamkoli si ho můžeš vzít s sebou,“ vtipkuje Koty.
Pokud chce člověk s parkourem začít, musí zapracovat na dvou věcech. Na fyzické kondici a překonání strachu. Důležité je pilovat techniku a posilovat. Ale pokud si traceur nevěří, překážku prostě nepřeskočí. Podle Pepy parkourem člověk získá zdravou sebedůvěru, přestane myslet stylem na to já nemám, to nedám. Stane se pak pozitivnějším i v běžném životě.

Chcete se přidat?

K parkouru patří i učení se jeden od druhého, vzájemná inspirace. Pokud by někdo chtěl trénovat společně s kluky, kontakty najde na webu www.parkour-tabor.cz.

Josef MILER, 17 let:
„Nejdřív byl pro mě parkour zábava, teď už se stal i životní filozofií: překonávat stále nové překážky. Jde o to, připravit svoje tělo tak, aby dokázalo, co si určím. Jít za vytyčeným cílem.“ Filip KOTOUČEK, 16 let: „Chci zvládnout překážky, na které mám, a to co nejelegantnějším způsobem. Užít si to a nezabít se. Nejde o to udělat co nejextrémnější kousek. I když adrenalin k parkouru také patří. “ Petr KAŠTÁNEK, 16 let: „Člověk se díky parkouru naučí překonávat svoje možnosti a hlavně strach. Na parkouru se mi líbí, že člověk nepotřebuje žádnou tělocvičnu. Prostě jde do města nebo do parku a skáče.“