Univerzita je moudrá alma mater. Ale Hnáta je náš táta

Rozměry malá, pověstí nepřekonatelná. Obklopená paneláky vypadá dost kuriózně. Hospoda U Hnáty, poslední kousek vesnice Klíše uprostřed stejnojmenné prestižní čtvrti Ústí nad Labem. Někdejší hostinec U panského dvora dnes hrdě nosí jméno, které pravděpodobně dostal od studentů.
Z pedagogické fakulty a gymnázia to na Hnátu vždycky bylo kousek. Od počátku sedmdesátých let navíc těsně vedle ní začaly vyrůstat vysokoškolské koleje s konečnou kapacitou přes tisíc lůžek.
Středa, sedm hodin večer, a v legendární dělnicko-studentské restauraci je plná tak polovina stolů. U všech sedí spíše hosté středního věku.

Studenti chodí v devět

„Studenti chodí přes den. A pak hlavně až tak na devátou,“ upozorňuje Lukáš Průša, který se tu schází s kamarádem na pivu. Zvyk ze studií. Poslední roky oba na Klíši i bydlí.
„Člověk sem jde tak trochu jako domů. A pamatují si vás. Jednou jsme se tak nějak zastavili u nabídky jídel a vrchní nám říká: Co tam zíráte? Stejně si dáte maďara nebo vejpečky. No, měl pravdu, kamarád si dal ten guláš a já výpečky,“ dodává Průša se smíchem.
Od osmé večer se osazenstvo Hnáty začíná měnit. Průměrný věk u stolů se radikálně snižuje. O hodinu později už hospoda vypadá spíše jako vysokoškolský klub. Vrchní roztáčí piva u výčepu, nad nímž visí zajímavá napodobenina dolní části nohy.
Poslední dům někdejší Klíše vesele hučí a plní se pivním ozónem a dýmem z cigaret.
„Hospoda U Hnáty je jediným hmatatelným dokladem, že Klíše byla ještě na konci devatenáctého století vesnicí, obklopenou poli. Dům je takový, jaký byl tehdy, včetně stodoly,“ říká historik Martin Krsek.
Kdyby mohly zdi Hnáty vypovídat, bylo by to asi hodně dlouhé vyprávění.
Když v létě roku 1813 zuřila na Ústecku hned po Slavkovu druhá největší bitva napoleonských válek na rakouském území, Francouzi neušetřili ani Klíši. Drancovali, pálili. Zle postižená byla i hospoda U Panského dvora. Vesnice vstala z popela a v roce 1831 měla sedmatřicet domů a dvě stě dva obyvatele. Roku 1880 už k ní patřilo sedmaosmdesát domů se 466 obyvateli.
Všechny doby přežívalo stavení, které měnilo jména, ale ne podobu. Hostinec U panského dvora, hostinec Wenzela Mattausche, hospoda a řeznictví Adolf Eberl. Hostinec Zum Spiller. Motz. Po druhé světové válce znovu U panského dvora, ale už od meziválečného období přezdívaný Rudý dům, Ruďák. Prý se tu scházeli ještě ilegálně komunisté.
Mezi Ústečany koluje spousta dohadů, jakým zázrakem zůstala hospoda stát.
„Je to zvláštní. Nedotkl se jí stavební boom na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy se Klíše změnila v dodnes odborníky obdivovanou urbanisticky důmyslnou část města. A přežila i stavební zásahy za socialismu,“ konstatuje Martin Krsek.

Hnáta má duši

Současní i bývalí studenti mají ve věci celkem jasno. „Vždycky by se bouřili nějací štamgasti, ne? Co s luxusní vilovou čtvrtí bez zaběhnuté hospody. Pak jí nechtěli zbourat komunisti, protože se tu prý scházeli jejich předchůdci. No a posledních čtyřicet let by demolice Hnáty přivodila i studentské bouře. Copak neznáte heslo: Hnáta je náš táta? Z různých důvodů si prostě žádné vedení města nedovolilo na ni sáhnout,“ směje se Jan Soukup, jemuž studentské roky skončily nedávno.
V teplých měsících je předzahrádka Hnáty venkovským dvorkem. Dřevěné lavice pod hrušní. Na stolech pivo, pod stoly misky pro psy. V zimě lákají prastaré zdi do tepla se zvláštní vůní statisíců vypitých půllitrů.
„Hnáta má prostě duši,“ konstatuje Lukáš Průša.
Za zády má tahle hospoda se zvláštní energií kulisu vysokých paneláků, o jejichž duši nikoho nenapadne přemýšlet.
Hostinec, který na začátku devatenáctého století vydržel francouzské nájezdy, má dnes dokonce dva profily na facebooku se stovkami fanoušků.
„Neobyčejná hospoda s neobyčejnými lidmi a neobyčejnými zážitky. A skvělý pomocník při studiu,“ stojí v hlavičce jednoho z nich.