Verandou, na niž dopadaly přes barevná sklíčka sluneční paprsky, prošel host kolem konferenčního stolku a křesílka potaženého červenou kůží do přijímacího salonku. Štukatérská výzdoba, pestré látkové tapety, spouštěcí okno s vybroušeným dekorem a masivní novobarokní nábytek. Prostředí, vzbuzující respekt.
„Tak se mohl cítit návštěvník neobyčejného salonního vozu na kolech, když se dostal až k panu direktorovi. Byl tak rok 1926 a spolumajiteli cirkusu Kludský bylo pětatřicet,“ říká Hanuš Jordan z divadelního oddělení Národního muzea.
Karel právě s bratrem Rudim převzali zavedený podnik. „Třímanéžový cirkus pro až deset tisíc diváků. Hráli i pětkrát denně,“ připomíná Jordan.
Salonní vůz s pěti místnostmi, teplou a studenou vodou, centrálním topením, salonem a ložnicí dosvědčuje slávu Kludských. „Dožívá svůj osud, skrytý v nenápadné kolonii na kraji města,“ podotýká Jordan.
Zašlá sláva
Stařičká cirkusová maringotka už dávno ztratila lesk. Stojí na zahradě Jana Štefana. Plechový plášť zespoda uhnívá, po metrových písmenech KLUDSKY není ani památky.
„Koupil jsem ji v ubohém stavu. Zatékalo do ní, zepředu byla úplně prohnilá, to jsem hned nechal opravit. Horní popraskaná okénka jsem nahradil. Velmi si historické maringotky vážím, proto se ji snažím opravovat,“ vypráví Štefan.
Chce, aby byla uchovaná jako kulturní památka. „Ale to víte, nemám na to ani dost peněz, ani dost sil,“ říká Štefan.
Vzpomíná, jaké to bylo, když ji před třiceti lety táhli z parkoviště v Braníku dvacet kilometrů na zahradu. „Měl jsem hrůzu, když jsme s ní jeli z kopce, motor traktoru se vahou maringotky rozkmital. Řidič to ale zvládl,“ vysvětluje majitel salonního vozu.
Musel zbourat přední plot, aby ho na zahradu dostal. „A dát ho na špalky, aby nezatěžovala pérování kol,“ podotýká Štefan.
Kupci byli. Neprodal
V druhé polovině 90. let, když televize uvedla pořad o Kludského maringotce, se Janu Štefanovi začali hlásit kupci.
„Přijeli nějací lidé, že by o ni stáli jako o rekreační příbytek k vodě. Nabídli mi, že bych tam mohl jezdit na dovolenou. Odmítl jsem. I když mi nabízeli hodně peněz,“ říká Štefan.
Přišli prý také muži, kteří říkali, že jsou od herce Bolka Polívky. „Chtěl Kludského maringotku na svou farmu. Ani jim jsem ji neprodal,“ poznamenává Štefan.
O maringotku má zájem Národní muzeum. „Žádné podobné vozy v evropských muzeích nejsou. Snad nezůstane skrytá očím lidí navždy,“ říká Hanuš Jordan.
Štefan ale o prodeji neuvažuje. „Přemýšlím o tom, že maringotku jednou muzeu prodám, ale teď ji ještě užívám,” podotýká sedmdesátiletý muž.
Protože na zahradě choval nutrie a nechtěl denně jezdit domů přes půl Prahy, začal v maringotce přespávat. Do koupelny dal splachovací záchod, do bývalé kuchyňky sektorovu linku. Teplovodní potrubí hned první zimu prasklo. Předchozí majitelka totiž do něj podle Štefana nedala nemrznoucí směs.
Velmi lituje toho, že z maringotky sundal voj, aby mu s ní někdo neodjel. „Nedávno mi ho ukradli zloději železa,“ dodává Štefan.
„Rád bych Kludského maringotku ještě jednou viděl,“ říká Petr Šnýdr z Jirkova na Chomutovsku, který v ní strávil část dětství. Jeho otec Karel byl drezérem medvědů a nejbližším přítelem bezdětné rodiny Kludských.
Unikátní památka
Podle odborníků z Národního muzea je Kludského salonní vůz prvořadou památkou.
„Vnitřním vybavením je srovnatelný snad jen se salonními vagony, například prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, uchovávanými ve sbírkách Národního technického muzea,“ vysvětluje Hanuš Jordan.
Míní, že je ale i ojedinělým důkazem hmotné kultury, související se světem kočovného umění.
