V boji o území tekla krev a čpěla síra
Boje o území Těšínska mezi dvěma příhraničními sousedy se táhly neuvěřitelných čtyřicet let. Doprovázely je nadávky, propaganda i tvrdý boj o to, kde budou stát hraniční kameny.
Sotva si lidé na Těšínsku oddechli po první světové válce, už je čekal další spor, který se nakonec táhl dlouhých čtyřicet let. Vrcholil v letech 1918 až 1920. Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku nástupnických států se začalo řešit, jak budou jednotlivá území přerozdělena. Už během války čeští a polští politici diskutovali o osudu Těšínska, do které spadala i oblast současné Karviné.
Hanlivé letáky i boje
Jak Poláci, tak i Čechoslováci si po válce začali dělat nárok na celé území Těšínska. Chvilkovým kompromisem byla takzvaná demarkační čára, která dočasně území mezi oba státy rozdělila. „Obě strany na ní ovšem pohlížely jen jako na dočasné řešení,“ píše ve studii věnované sporu Dan Gawrecki. Po obou stranách demarkační čáry se brzy začaly množit stížnosti na diskriminaci menšin. Začaly se šířit agitační letáky a nevraživost mezi oběma národy se prohlubovala. Polská strana, vědoma si výhodného rozdělení území, začala po čase rozhlašovat, že dohoda o přerozdělení území je definitivní. To se nelíbilo československé vládě, která ji nadále považovala za provizorní. Poláci v roce 1919 vypsali volby do ústavodárného Sejmu, které se měly konat i na Těšínsku, Spiši a Oravě. Toto rozhodnutí porušovalo hlavní ustanovení domluvy mezi oběma stranami. Československá vláda protestovala ve Varšavě, ale marně. V lednu roku 1919 začalo československé vojsko s obsazováním území na východ od demarkační čáry. Účelem vojenského zákroku mělo být znemožnění komunálních volebo do Sejmu. Došlo k bojům, při nichž byly i ztráty na životech. Linie fronty se nakonec ustálila na horní Visle.
Smutné období
Polská i československá strana se opět vrátila k jednání, které se konalo v Paříži. Zde vznikla nová demarkační čára. Na polské straně zůstala Doubrava, Fryštát, Těšín, Dolní Žukov, Třinec a Jablunkov, na české Bohumín, Lazy a Karviná. Stále však šlo jen o dočasné řešení, které mělo předcházet definitivní dohodě. K té ovšem ne a ne dojít. V této situaci požádal ministr zahraničí Beneš o vyhlášení plebiscitu na celém území Těšínska. Hlasování mělo mít informativní charakter. Období příprav plebiscitu pak patřilo k nejsmutnějším stránkám dějin Těšínska. „Na obou stranách docházelo k vášnivým střetnutím, která přerůstala ve srážky s obětmi na životech. Oblast zasáhla nová vlna sociálních nepokojů, hornických stávek a bouří zemědělských dělníků,“ píše Gawrecki. Srážky mezi českým a polským obyvatelstvem se množily.
Konec sporu? 1958
V roce 1920 válčilo Polsko se sovětským Ruskem a velmoci podmínily pomoc tím, že Polsko vyřeší spor o Těšínsko arbitráží. Tím učinily přítrž plánům na plebiscit, což mnozí nesli špatně. Ostře proti rozhodnutí vystoupily jak polské, tak i české extrémně nacionální kruhy. Po krátkém vojenském střetnutí rozhodla 28. července 1920 konference velvyslanců ve Spa o rozdělení sporného území mezi oba státy. Československé republice připadla většina Těšínska. V roce 1921 žilo na československém Těšínsku 311 183 obyvatel v šesti okresech – Frýdek, Slezská Ostrava, Bohumín, Fryštát, Český Těšín a Jablunkov. Z toho v Karviné žilo k roku 1921 téměř dvacet tisíc obyvatel. Ani to však nebyl definitivní konec vleklého sporu. Ten skončil až roku 1958. V roce 1938 Polsko východní část české části Těšínska vojensky obsadilo. Po druhé světové válce se hranice vrátily do stavu před polským obsazením. Spor byl ukončen uzavřením smlouvy o vzájemných hranicích v roce 1958.
