Titul na evropském i světovém šampionátu v družstvech ve sjezdu na divoké vodě, stříbro v individuálním závodě na mistrovství Evropy a dva tituly z mistrovství republiky vynesly Tomáše Slováka už popáté na první místo v hlasování o nejlepšího sportovce Olomoucka. „Těší mě to, ale bez pomoci ostatních v našem týmu bych těch úspěchů nedosáhl,“ říká dvaatřicetiletý Slovák.
Prý jste seděl poprvé sám v lodi pár měsíců poté, co jste začal chodit. Je to pravda?
S nadsázkou to tak lze říct. Můj otec zamlada pádloval a kanoistice se věnuje dodnes, takže i mě už od mládí vedl tímto směrem. Když jsem poprvé seděl v kajaku, tak mi byly asi tři roky. No a sjezdu na divoké vodě se věnuju zhruba od osmnácti let.
Jak vypadá vaše příprava?
Můžeme začít třeba tímto obdobím, kdy nám končí zimní příprava. Za pár dní odjíždím za teplejším počasím do Španělska, kde budeme pádlovat šest dní v týdnu. Trénink je dvoufázový a každá část trvá asi hodinu a půl. K tomu třikrát týdně posilovna, nějaké míčové hry, běhání, plavání. Takže člověk pak trénuje dohromady skoro pět hodin denně. To je takový největší základ sezony. Koncem dubna pak už začínají závody.
Kterého ze svých úspěchů si ceníte nejvíce?
Nejvýše stavím individuální medaile. Zatím všechny moje placky z mistrovství světa ve sprintu byly bronzové, nikdy jsem nedokázal dosáhnout na zlato. Za top výsledek považuji bronz z roku 2004 z německého Garmisch-Partenkirchenu. To se jel sprint na mistrovství světa poprvé. Tam jsem po první jízdě vedl s velkým náskokem, ale nedokázal jsem to udržet. Těch medailí bylo potom ještě několik, ale tenhle závod mi utkvěl v paměti nejvíc. Úspěchy samozřejmě nejsou prací jedince. Stará se o mě celý tým lidí, v jehož čele je trenér Robert Knebel. Bez něho bych to určitě nedokázal.
Kam byste zařadil ocenění pro nejlepšího sportovce Olomoucka, které jste získal už popáté?
Ankety beru trošku s rezervou, protože je asi nemožné porovnávat různá sportovní odvětví a výkony či úspěchy. Je to ovšem příjemné, jednou za rok se takhle setkat s jinými sportovci. Je to také unikátní možnost trochu zviditelnit jak sebe, tak i kanoistiku. Tedy tu část, která nepatří mezi olympijské sporty, a proto není tak mediálně sledovaná. A také je důležité ukázat mládeži, že i na úrovni olomoucké kanoistiky se dá prorazit do světa.
Je možné se kanoistikou živit jako profesionál?
My to máme těžké, protože sjezd na divoké vodě nepatří mezi olympijské sporty. Z reprezentace je pouze jeden člověk zaměstnán jako sportovec, tedy dostává pravidelnou měsíční mzdu. Je to Kamil Mrůzek, a stejně je zaměstnaný jenom na poloviční úvazek. Peníze v našem sportu chybí a spousta kanoistů na to docela doplácí.
Máte nějakou oblíbenou trať, na kterou se rád vracíte?
Jedna z nich je tady v Čechách, Tanvaldská Kamenice, která má podobný profil jako zmiňovaný Garmisch v Německu. Je to spíš taková bystřina, ale je tam spousta kamení, kterému se člověk musí vyhýbat ve vysoké rychlosti. No a v blízkém zahraničí je to především řeka Soča ve Slovinsku.
Jaké máte nejbližší plány a cíle?
Základem je pro mě letos probojovat se přes kvalifikaci na mistrovství světa do Francie. Doufám, že se mi to podaří. Hrozně moc se na trať ve Francii těším a samozřejmě bych rád zase získal na šampionátu nějakou tu individuální medaili. Loni se mi to po dlouhé době nepovedlo.
