V krizi škrtají na prvním místě kulturu, to mě mrzí, říká Jiří Hanke | E15.cz

V krizi škrtají na prvním místě kulturu, to mě mrzí, říká Jiří Hanke

Kladenský rodák Jiří Hanke založil v roce 1977 Malou galerii České spořitelny. Ročně tam vystavuje jedenáct předních fotografů z domova i ze zahraničí.

Jiří Hanke je nejen úspěšným galeristou, ale také fotografem. Proslavil se zejména svým dokumentem nazvaným Pohledy z okna mého bytu nebo cykly Lidé z Podprůhonu, Otisky generace a Stop time.

Bylo jednodušší fotografovat v sedmdesátých letech minulého století? Tehdejší režim nabízel, zdá se, víc absurdit? Pro fotografy to byla určitě zajímavá doba. Bylo hodně absurdních záležitostí. I když dnes to zase tak rozdílné není. Po roce 1989 jsem si říkal, co budou dělat folkaři? Vždyť zaniknou, nebudou mít o čem zpívat. A vidíte, pořád je o čem zpívat, proti čemu nebo komu bojovat. Stejné je to i ve fotografii.

Vytvořil jste zajímavý soubor Pohledy z okna mého bytu. Přes dvacet let jste fotil, co se děje před vaším domem. Kde to v Kladně bylo? Bydleli jsme v prvním patře v budově spořitelny. Dnes je to náměstí Svobody, dříve Gottwaldovo. Každé ráno jsem se z okna vždycky podíval. Ten první pohled jako by předurčil celý den. Jednou mě proto napadlo vzít foťák. První snímek vznikl v roce 1981, poslední v roce 2003.

Stále jeden pohled, jedna ulice. Nebál jste se, že to bude pořád stejné? Když jsem chtěl fotky vystavovat, slyšel jsem to často. Nakonec se soubor stal jedním z mých nejúspěšnějších u nás i ve světě. Když to řeknu nadneseně, tak pod mým oknem šly doslova dějiny. Třeba lidé slavící titul hokejových mistrů světa, průvod mířící k soše rudoarmějce, Poldováci čekající na vyplácení zadržených mezd, lidé před spořitelnou, kdy se dělila československá měna. A pak takové abstraktní fotky, kde je třeba čerstvě napadaný sníh a v něm stopy. Ale pak taky mrtvý muž na silnici, který zemřel při nehodě. Každá fotka, nějaký osud, nějaký pocit. Proto u nich nemám text, jenom datum, kdy vznikly. Mám jich celkem 130.

Všechny vaše fotografie jsou černobílé? Proč? Barvu pro svoji tvorbu nepotřebuji. Musí mít své opodstatnění. V barvě se třeba krásně fotí absurdity dnešního tržního hospodářství. To umí dobře Jiří Křenek, jeho snímky supermarketů, narvaných nákupních košíků a upachtěných postaviček umocňuje právě barva. Navíc všechno nasvěcoval zeleným světlem, a tak na fotkách lidé působí jako přízraky z jiného světa.

Dnes má spousta lidí digitální fotoaparát. Vypadá to, že fotit umí každý. Je fotografování ještě umění? Při pohledu na fotku si každý řekne, to umím taky. Jenže opravdová fotka musí být o něčem, musí sdělovat nějaký názor nebo něco řešit. To není o cvakání jedné fotky za druhou někde na dovolené u moře.

Je důležitá technika, aby vznikla dobrá fotka? Technika není až tak důležitá. Samozřejmě, že ji musím ovládat, ale nesmí ovládat ona mě. Vždyť třeba na rozmazanosti nebo neostrosti fotky je možné postavit celý projekt. V Malé galerii jsem měl například Američanku Annette Fournet, která používá takový bakelitový foťáček s jednou clonou. Když do něj dala film, oblepila ho celý izolepou, aby jí tam nešlo světlo. Měla techniku sto let za opicemi, a přitom v jejích fotkách bylo opravdu všechno.

Každý fotograf chce, aby lidé hned poznali jeho snímky. Jak se odlišit? Je velmi příjemné, když se někdo podívá na fotku a řekne, to je Sudek, Drtikol, Saudek. Každý se snažíme najít téma, oslovit, vyjádřit názor a být jiný než ostatní. Ve fotografii je to určitě těžší než třeba v malířství. Mně se například líbí generační srovnání. Fotím rodiny od praprababiček až po narozenou prapravnučku. Jednu generaci - v jejich prostředí. Porovnávám jejich fyzickou podobu, pak se k nim vracím třeba za dvacet let a už zase vidím další proměny.

Jaký osobní vztah vzniká mezi vámi a lidmi, které fotíte? Osobní komunikace je pro mě hodně důležitá. Lidé musejí s focením souhlasit a být natolik spokojení, aby je spolupráce na takovém projektu těšila. Vždycky se snažím využít osobních kontaktů. Moje velká láska je například jazz. Fotil jsem cyklus Stop time, šlo o portréty jazzových muzikantů. Dostal jsem se do zákulisí velkých koncertů, do šaten, kde se opravdu výjimeční muzikanti připravovali na svoje vystoupení. Nikdy jsem jejich soukromí nezneužil. Všechno bylo o vzájemné důvěře. Proto název Stop time. Nafotil jsem třeba americkou zpěvačku Tinu Turner před koncertem a pak po vystoupení. Bylo znát, co s ní dvouhodinové živé vystoupení udělalo.

V roce 1977 jste založil díky České spořitelně Malou galerii, kde už vystavovala spousta umělců. Kdo se Kladenským za tu dobu už představil? V roce 1977 jsem se stal členem kladenské tvůrčí skupiny Ateliér 74, a tak tu byly výstavy jejích členů, většinou regionálních umělců, například malířů, grafiků, sochařů a dalších. Myslím, že expozice byly velmi působivé. Hala spořitelny totiž měla prosklenou střechu, a tak na panely s exponáty dopadalo denní světlo. Tak trochu nevýhodou bylo, že ti, kteří si chtěli výstavu prohlédnout, naráželi na lidi, kteří si vyřizovali své bankovní záležitosti. Takže se navzájem rušili. Spořitelna se ale v roce 2001 stěhovala do nových prostor a s galerií počítala, za což jsem byl rád.

Jsou ty prostory lepší? Malá galerie je v prvním patře. Nikoho, kdo nemá zájem o umění, neruší. Od roku 1988 už vystavuji jenom fotografii. Byl u nás téměř každý, kdo v Česku v tomto směru něco znamená. Chtěl jsem se totiž zaměřit na jednu konkrétní oblast, abych návštěvníkům podal určitý obraz o tom, jak se fotografie vyvíjí, co všechno je dnes možné, zkrátka, že fotka je opravdu umění. V tom mi spořitelna vždycky vyšla vstříc. Byl bych rád, aby se lidé více naučili chodit za uměním. Každý rok pořádám v galerii jedenáct výstav a opravdu nabízím tu nejvyšší kvalitu. Jenže kultura je něco, co se v dobách krizí škrtá na prvním místě. A to mě mrzí.

Je hodně galerií, které vystavují jenom fotografie? Výstavních prostor je všeobecně málo. I když na druhou stranu se fotografie dostává hodně do popředí zájmu. S fotkou třeba pracují malíři. Získává stále větší uznání. Do Česka se navíc dostanou opravdu světoví fotografové. Špičkové výstavy se konají především v pražském Rudolfinu. Na světovou úroveň ji dostal stávající ředitel Petr Nedoma, který má výstavní plán hotový až do roku 2012. Zve ty nejlepší světové umělce, a tak musí všechno připravovat hodně dlouho dopředu. Mám sice jenom Malou galerii, ale z vlastní zkušenosti vím, že musím s řadou fotografů jednat o výstavě už rok dopředu.

Fotografie vynikajících autorů se dají pořídit za desítky tisíc korun. Co určuje jejich cenu? Je to jméno a zájem lidí. U nás ale trh s fotografiemi nefunguje. Fotky se prostě nekupují jako třeba v Americe, kde jsou sběratelé a konají se tam aukce. Po revoluci byl o českou fotku ve světě velký zájem. Lidé chtěli vědět, jak to vypadá za železnou oponou. Dnes se na našich aukcích prodá málo fotek.

Máte doma na stěnách své fotografie? Nemám žádné fotografie. Jenom obrazy. Ani si nevozím fotky z dovolené, tam nikdy nefotím. Vůbec nerad fotím za hranicemi. Mám rád prostředí, které důvěrně znám a je mi blízké.

Ale v Americe jste udělal výjimku? Amerika mě hodně zajímala a lákala. Jeli jsme tam hned po revoluci. Vznikl tam můj soubor Ozvěny. Našel jsem tam místa, která mi připomínala podobná místa u nás. Byla v tom taková zvláštní paralela. Třeba jsem nafotil, jak se bruslí v Central Parku v New Yorku a snímek přiložil k fotce labutí, které plují na rybníku u Petržalky. To byla neuvěřitelná paralela dvou světů, které jsou si vzájemně velmi podobné.

Za svoji tvorbu jste získal třetí cenu v soutěži Czech Press Photo v roce 2000 a o rok později čestné uznání. Má to pro vás nějakou váhu? Pro mě je úspěchem, když se mi fotka líbí, a taky lidem, jejichž názoru si vážím. Všechno se dá změřit jenom ve sportu, tam je jasný vítěz. V umění to nejde. To je čistě subjektivní záležitostí. A proto takové soutěže opravdu nemám rád.

Je výhoda mít v rodině dva fotografy? Začal jsem fotit právě kvůli své ženě. Když jsem ji poznal, věnovala se malbě. Chtěl jsem dělat něco jako ona, a tak jsem lepil koláže. Pak jsem začal fotit. Právě ona byla tím impulsem, proč jsem se tomu začal věnovat. I když na druhou stranu můj táta byl výborný fotograf, krajinář, a tak jsem možná po něm něco podědil. Moje žena fotí digitálem a dělá barevné fotky. Jako malířka barvu vnímá a je pro její tvorbu podstatná. V září bude mít v Malé galerii výstavu. Já ji budu mít v listopadu, kde představím listopadové události před dvaceti lety, zejména v Kladně.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.