„V lednu odcházím,“ říká Krofta
Režisér Josef Krofta už převyprávěl neotřelým způsobem řadu klasických témat. Díky němu tak divadlo Drak patří mezi vyhlášené soubory po celém světě. Minulý rok zaujala jeho režie příběhu o princezně Zlatovlásce, který se zrodí z příborů, hrnců a mixérů hotelové kuchyně. „Když se kolem Vánoc díváte na pohádky třeba s Werichem, tak víte, že už ten původní příběh nelze odvyprávět lépe,“ říká s tím, že na letošní sezónu připravuje Sůl na zlato.
Na co se můžeme těšit?
My jsme si v Draku vždycky pohádky vykládali trošičku po svém. Čili naše Sůl nad zlato, je o tom, že solí je muzika. Krále hraje jeden z mých posledních vrstevníků Jirka Vyšohlíd, se kterým jsem celou svou drakovskou éru absolvoval. Jsme tady oba víc jak pětatřicet let. Jirka je vynikající herec a hlavně hudebník. Je to svým způsobem představení na rozloučenou, které patří jemu.
Na rozloučenou?
Sůl nad zlato bude moje poslední premiéra v Draku. Od ledna odcházím na zasloužilý odpočinek. Ta pohádka je logické pokračování linie, kterou jsem v posledních letech v divadle realizoval. Zpracovával jsem osvědčené tituly nebo příběhy, které mají jedinou ambici - zaujmout děti. Tím také trošičku splnit tržní povinnost, kterou dnes divadlo bohužel má.
Tržní povinnost? Mně se spíš zdá, že v Draku hodně experimentujete.
Aby divadlo mohlo zkoušet něco jiného a vyvíjet se, tak skutečně potřebujeme peníze. To je dneska můj úděl. Beru to pozitivně, protože já už žádná avantgarda ve svém věku nejsem. Ani bych nemohl být.
Hovořili jsme o nové pohádce na které pracujete. Mám tomu rozumět tak, že nad solí je u vás ještě písnička?
Příběh má i filosofický přesah. Zamýšlím se nad tím, co muzika vlastně je. Maruška odejde z království hudby. Tatínek i sestry budou postrádat její vztah k muzice. Už to nebudou schopní dát dohromady jako dřív. V království hledají příčinu, proč se hudba odchodem Marušky tak změnila. Mění žánry, ozvučení, kostýmy a všechny ostatní věci, které jsou ovšem pro správnou muziku nepodstatné.
A co láska?
Maruška zakotví jako služtička v království jedlíků. Když nosí princi na stůl, cinkají tam příbory, někde zazvoní sklenička nebo se rozezní talíř. Z toho se zrodí písnička. Tím Maruška zblázní prince do muziky. Její otec všechny nápadníky prověřuje skrze jejich muzikálnost. A když se pak Maruška vrátí domů, tak ten její kluk před králem znamenitě obstojí.
Říkal jste, že v lednu v Draku končíte. Jistě to není poslední věc, kterou připravujete? Nevěřím, že byste po tolika letech vydržel bez divadla.
Se svojí dcerou pracuji na novém scénáři. Jmenuje se to Cesta na měsíc. Dvě malé holky přijdou ke starému vdovci s pozvánkou na oslavu narozenin. On je nejdřív trochu nevrlý, ale pak je rád, že přišly, protože je starý a sám. Ony v jeho bytě vytvoří z luxů turbíny a letí s ním na měsíc. A ten stařík si s nimi bezvadně hraje. Je to téma, kterému bych se teď chtěl programově věnovat, protože si myslím, že problematika starých lidí je u nás děsně zanedbaná.
To je docela změna. Myslíte, že k takovému tématu musí člověk dospět?
Já k němu zřejmě dospěl. Asi je to i tím, že mi je šestašedesát a čeká mě to velice záhy. Také si myslím, že to může být velice zajímavé setkání. Představte si, kdyby v prvních řadách seděly děti a v druhé půlce divadla stařečkové, nebo jak jinak je nazvat, aby to znělo mile. Navíc je to dobré publikum. Člověk se vrací do dětství a během těch návratů se znovu objevují vlastnosti, o které v produktivním věku přišel. Moudrost stáří vám umožní zbavit se všech zbytečných balvanů a můžete si znovu začít dělat legraci.