Dres by se dal ždímat, nohy ovládají křeče, nejde popadnout dech. Zatímco si fotbalisté prvoligové Zbrojovky po náročném zápase lehnou do vířivky a pak nechají své svaly rozmasírovat profesionálem, v „pralesní“ lize musí hráčům stačit teplá voda ve sprše a srdečné poplácání po zádech.
Kvalita zázemí je v obou soutěžích stejně tak nesrovnatelná, jako výkony na hřišti. U amatérů má ale fotbal zvláštní kouzlo. A to i přesto, že se občas ani nehraje na trávě.
Pompeje na Lesné
Píseň o zelené trávě si rozhodně neprozpěvují fotbalisté TJ Start Brno na sídlišti v Lesné. Jejich stadion je totiž poslední v Brně, na kterém tráva neroste. Místo toho tam tak fotbalisté běhají po udusané hlíně.
„Vítejte v Pompejích,“ říká trpce správce areálu na Lesné Leoš Skoupý. O stadion, který přejmenoval na italské město zničené v roce 79 výbuchem sopky Vesuv, se stará patnáctým rokem. Mít hřiště kvalitně připravené na zápas je tady mnohem složitější než jinde. „Dá to víc práce, než posekat trávu sekačkou. Plochu musíme uhlazovat traverzou,“ přibližuje Skoupý předzápasové přípravy.
Ještě před časem pomáhal Janu Kyprovi stařičký traktor z roku 1936. Traktůrek už dosloužil a jeho místo v garáži vystřídala o pár desítek let mladší Škoda Favorit. „Před zápasem ji Kypr nastartuje, vyjede k hřišti, zapřáhne traverzu do vleku a jezdí stále dokolečka. Tak dlouho, až je plocha rovná,“ popisuje Skoupý originální péči o povrch hřiště.
Kromě Kypra se úrpavě plochy věnují před každým duelem fotbalistů z Lesné proti jinému celku druhé třídy městského přeboru mužů, které se v žertu říká „Šalinová liga“, také bratři Paveskové, mecenáši klubu.
Špinavé ponožky a kopačky od prášícího se povrchu? Něco takového fotbalisté prvoligové Zbrojovky Brno skoro ani neznají. Běhají po osmi tisících metrů čtverečních prvotřídního trávníku, který zůstává ve výborném stavu i v případě špatného počasí. Vedou pod ním totiž horkovzdušné trubky.
Tráva je také střižená na přesně danou výšku – maximálně 2,5 až 2,8 centimetru. „Hráči většinou chtějí spíše nižší trávník, aby se po něm dalo rychle běhat a míč se po něm dobře kutálel. Kvůli lepší hře ještě trávník těsně přee zápasem kropíme,“ říká Miroslav Palásek, zkušený trávníkář sportovního stadionu v brněnské Srbské ulici.
Zbrojovka? To je jiná liga
Muž, kterého zaměstnává posledních dvaadvacet let starost o trávník prvoligového stadionu, tvrdí, že jde o vědu. Ty tam jsou časy, kdy nastartoval starou a oprýskanou sekačku jménem Robelína.
„Trávník pravidelně provzdušňujeme a prořezáváme. Slouží k tomu mnoho nejrůznějších strojů,“ podotýká Palásek. K takovým patří nejen sekačky, ale i „lajnovačky”, rozmetadla hnojiv, rycí vidle, drnovací stroje, drenážní vidle či ruční kartáče.
V neposlední řadě potřebuje trávník hodně vody, pro dostatek vláhy a prodloužení jeho životnosti.
„Trávník je z Holandska a na hřiště jsme ho pokládali v pásech jako koberec. Když si vzpomenu na časy, kdy jsme za brankami pěstovali drny, které jsme pak dávali na vydřená místa, musím se pousmát,“ vzpomíná Palásek na doby, kdy k ošetřování trávníku stačilo pár zahradnických rad.
S vodou si naopak Skoupý z Lesné lámat hlavu nemusí. „Kdyby byl na našem hřišti trávník, asi bychom se nedoplatili za faktury. Jen voda by přišla na dvě stě tisíc korun za rok. Vždyť nám peníze nestačí ani na plyn,“ posteskne si správce. Spoléhat se musí hlavně na sebe a své ruce. „Hušák už sem nepošle ani korunu, protože Sazka krachuje. A městská část se asi také nepředá,“ přemítá Skoupý.
Lidé ze Startu se musí smířit s tím, co mají. Včetně polorozpadlé boudy, kde si správce schovává vápno k nalajnování hřiště. „Vyrostl jsem na dědině, práce mi nedělá problém. Mám pět let do důchodu, tak už to nějak doklepu a pak se posadím do vrátnice,“ plánuje Skoupý.
Nic pro slečinky
Komfort v „jeho” areálu nemají ani diváci, kteří musí sedět na travou prorostlé tribuně, ani hráči městského přeboru. O masérovi, který jim před zápasem zahřeje ztuhlé svalstvo na nohou, si mohou nechat zdát. „Jakýpak masér? Chlapi jsou rádi, že se po zápase mohou osprchovat teplou vodou,“ suše konstatuje předseda TJ Start Brno Ivo Raus s tím, že práci kustoda týmu musí zvládnout správce areálu.
To starost o trička, trenýrky a štulpny hráčů Zbrojovky Brno spadá na hlavu týmového kustoda Lubomíra Maršálka. Bývalý strojní zámečník a řidič působí v klubu přes čtvrt století. Když ho k brněnským fotbalistům nabírali, sklízel u kamarádů tichou závist a nesčetně zvídavých otázek. U piva se totiž ptali hlavně na drby. „Co se děje v kabině, zůstane v kabině. Jinak bych letěl z týmu jako šíp,“ říká vtipálek s přezdívkou Maršec.
Pamatuje doby, kdy fotbalistům stačily jedny tepláky na celý týden. „Teď mají troje teplákové soupravy, čtvery šusťákové bundy, šestero triček a převlékají se mnohdy i několikrát za den,“ tvrdí Maršálek.
Fotbalistům chystá oblečení před zápasem a tréninkem, po něm zase sbírá špinavé prádlo. To pak vyperou pradleny. Maršálek také hráčům dofukuje míče a někdy hráčům i spraví porouchaná auta. „Jsem vlastně taková holka pro všechno,“ žertuje kustod, který v zimě dokonce párkrát odvážel sníh ze stadionu.
