V noci si představuje teplou postel , sedí ale za volantem auta

Být vzhůru a pracovat, když ostatní spí. Jaké to je, vypráví pekařka, taxikář a zdravotní sestra.

Zní to jako hádanka. Nespí v noci, ale ve dne. Musejí být čilí, když jdou jiní spát. Kdo to je? Lidé, kteří chodí na noční směnu. Zdravotníci, pekaři, čerpadláři, barmani, taxikáři, pošťáci, dělníci v třísměnných provozech.

V kapse nosí pepřák

Týden noční, týden denní. Tak mají rozvrženou pracovní dobu lidé ve strakonickém pekařství Hlinka. „Je to převrácený život, ale člověk si zvykne,“ tvrdí. Noční začíná pekařům v pět hodin odpoledne. Denní směna zase trvá od půl sedmé do dvou odpoledne.
Čtyřiačtyřicetiletá Jaroslava Krejčová, která se u pece stará, aby byly rohlíky obzvlášť vypečené, už dělala v jednosměnném i dvousměnném provozu. Na noční chodí tři roky. Nejhorších bylo prvních čtrnáct dní, ale zvykla si rychle.
I tak se ale v noci neubrání krizím. „Kolem druhé a třetí. To na člověka jde klimbání. Sednout si ale nemůžu, protože peču, co mi ostatní připraví na plechy. A těsto nesmí překynout, to by se všechno zkazilo,“ říká. Nezastaví se ani při skládání pečiva do beden pro ranní expedici. S jídlem to nepřehání. Kolem šesté odpolední něco povečeří, o půlnoci si pak dá svačinu. Domů chodí podle toho, jak moc je objednávek na druhý den. Někdy kolem druhé, jindy kolem páté nebo šesté. „Největší nápor je v pondělí, to jsou domácnosti po víkendu vyjedené,“ poznamenává.
Když končí za světla, je to dobré. Horší je jít domů v noci, kdy je město vylidněné a ulicemi vrávorají muži z hospod a městem krouží policejní hlídky. „To se občas bojím, ale pro jistotu s sebou nosím pepřák,“ svěřuje se.
Rodina jejím nočním životem naštěstí netrpí. „Mám tři dcery, jedna chodí na střední školu, druhá je švadlena, třetí kuchařka, takže se u vaření střídáme. Když mám noční, vaří ona, když se vracím z denní, vaříme spolu. O zahrádku a zvířectvo se stará muž,“ chválí si.
Nepřichází ani o televizní seriály. „Ty, které kvůli práci nevidím, si pouštím na internetu,“ udivuje rychlou odpovědí.
Když je někdo z rodiny doma, nechává ji dospat. Občas totiž musí dohánět spánkový deficit. „Někdy jim závidím, jak si oddychují, zatímco já odcházím do práce. Ale co mám dělat, jsem ráda, že práci mám, protože je jí málo,“ zdůrazňuje.

Zažil i mikrospánek

Před deseti lety si zřídil dnes čtyřiatřicetiletý Karel Elhenický v Písku taxislužbu. „Připadalo mi to jako snadný výdělek a řízení auta mě baví,“ popisuje. Postupem času ale zjistil, že je to těžké řemeslo. Práce na čtyřiadvacet hodin. „V noci jsem si šel třeba na dvě hodiny lehnout, ale když někdo zavolal, odjezdil jsem to. Ať byl den, nebo noc, ve svém volnu jsem dospával chvíle strávené za volantem. Na úkor soukromého života,“ popisuje začátky taxikář. Časem si zvykl.
Nejpernější je víkend. To čeká Karla Elhenického nonstop noční šichta. Vyráží v devět hodin večer a domů se vrací až ráno. Mezičas, kdy zrovna nevolají zákazníci, tráví v barech u kafe. „Dá se to zvládnout. Až k ránu, když odvážím třeba několikrát lidi z diskotéky do Protivína a zpátky, na mě občas padne únava,“ vypráví sympatický muž.
To ale není nic proti dálkové dopravě. Karel Ehelnický totiž navíc jezdí dodávkou po světě. V době, kdy je mimo republiku, za něj provozuje taxislužbu brigádník.
Před dlouhou cestou třeba do Francie se snaží Elhenický prospat. Není ale výjimkou, že zafunguje zákon schválnosti a spánek nepřijde. Někdy se mu stalo, že byl unavený, ale i tak dokázal bez větších problémů řídit celou noc. Když má krizi, dá si kafe, energetický nápoj nebo se projde kolem auta a jede dál. Zažil už i mikrospánek. „Nejhorší stavy jsou ve chvíli, kdy na mě přijde spaní, mám třeba tři sta kilometrů domů a chci si lehnout do postele, ne v autě. Pak cítím, že už zastavit musím, ale dalších třicet kilometrů není nikde žádná benzina ani parkoviště. Na dálnici nejde zastavit v odstavném pruhu a zdřímnout si,“ popisuje.
Někdy je v noci navíc v zahraničí lepší nezastavovat. Kvůli bezpečnosti. „V Paříži jsme se chtěli trochu prospat v autě. V některých čtvrtích je ale o strach i projíždět. To člověka probere,“ uvažuje řidič.
Doma čeká na Elhenického přítelkyně Soňa. „Samozřejmě, že se o něj bojím, když jezdí tak daleko. Píšu mu často esemesky. Ptám se, co se děje, když se dlouho neozývá. Mám strach, aby za volantem neusnul,“ míní.
Někdy jezdí společně. Soňa se pak snaží udržet pozornost šoféra a povídá si s ním. Lidé občas srovnávají práci profesionálního řidiče s činností barmana. „Je to ale o něčem jiném. Člověk je na baru s lidmi, dá si s nimi třeba panáka a udělá si náladu. To řidič nemůže. Pro taxikáře jsou nejhorší třeba opilci, kteří sahají do řízení, perou se nebo přelézají ze sedačky na sedačku a podobně,“ uzavírá Karel Elhenický.

Není kafařka, kolegyně jich vypije víc

Po zdravotní škole pracovala třiadvacetiletá sestřička Martina Rebetová v nemocnici v Příbrami. Po třech letech přestoupila do písecké. Na oddělení neurologie, kde je teprve měsíc. Kvůli příteli. Také v jejím zaměstnání se střídají denní a noční služby, a tak se mladý pár téměř nevidí.
„Mám zhruba šest nočních v měsíci. Předáme si službu, zkontrolujeme pacienty, připravujeme si léky, doplňujeme materiál a tak. Docela to utíká,“ popisuje sestřička.
Na starosti má při noční směně i ambulanci. „Ta je pro mě trochu stresová, protože na ni ještě nejsem zvyklá. Stejně jako když se někomu přitíží. Člověk pak musí jednat rychle,“ vypráví. Únava po probdělé noci přichází pokaždé jinak. Martina Rebetová nepochází z Písku, takže když jede domů, většinou se překoná a už nespí. „Pokud zůstávám u přítele v Písku, stačí mi na prospání tak čtyři hodiny. Nemůžu spát dlouho. Když mám další den denní, neusnula bych večer. Celý den se mnou ale po noční nic není,“ přiznává se.
I během noční služby přijde někdy krize. Pak nastupuje káva, procházky po chodbách. „Nejsem ale velký kafař. Dřív jsem pila turka, teď si dám hodně slabé rozpustné s mlékem, ale maximálně dvě. To kolegyně jich o noční vypije mnohem víc. Člověk se musí nějak zabavit, aby se mu nechtělo spát. Dobré je, že sloužíme noční ve dvojicích. Povídáme si, únava se lépe překoná a rychleji směna uteče,“ uvažuje.
Když ale srovnává obě směny, je při práci v noci větší klid než přes den. Její práce ji baví. S dvousměnným provozem je smířená. „Někdy mě ale přece jen trochu mrzí, že o víkendu nebo o Vánocích, Silvestru musím do práce a nemůžu se někam jít bavit,“ přiznává. Přítel to bere s nadhledem. Vadilo mu spíš zaměstnání v Příbrami, kdy na něj neměla Martina čas. „Tady v Písku se dá skloubit pracovní a soukromý život mnohem lépe,“ hodnotí mladá zdravotnice.