V Odyseji nebloudil. Dojel si pro stříbro
La Grande Odyssée. Už jenom ten název zní působivě. Parametry závodu všechno potvrzují.
Tisíc kilometrů v Savojských Alpách rozdělených do jedenácti etap. Kopce, které člověk zdolává ve sněhu a mrazu na hranici svých možností a pak přechází do prudkých a nebezpečných sjezdů. Extrémní nápor na fyzičku a psychiku lidí i zvířat.
Tento závod psích spřežení je jeden ze tří nejtěžších podniků v Evropě. A dobře zná Čechy. V polovině ledna si na seznam svých pokořitelů připsal také sedmadvacetiletého Martina Bílého ze Strakonic. Už jen dojet znamená často vítězství. Český mašér dokončil a mezi dvacítkou nejlepších závodníků Evropy ještě bral stříbro.
„Byl to extrémní závod a můj největší úspěch,“ pochvaloval si Martin Bílý.
Vše tam připomíná Tour de France. Starty uprostřed města, davy lidí, reklamy, novináři, kameramani a nad hlavami účastníků létá vrtulník, který pořizuje snímky seshora.
Místo cyklistů se však rozjíždějí desetičlenné týmy psů s mašérem a saněmi. A mezi nimi ten nejmladší, Martin Bílý. Do závodu se musí člověk nominovat. „První předpoklad je ten, že vyhrajete mistrovství republiky,“ přibližuje český závodník.
Martin Bílý byl ve Francii právem. Vyhrál posledních pět etap včetně té závěrečné, 164 kilometrů dlouhé. Časy v jednotlivých etapách se sčítají dohromady a dají výsledek. Rychlejší než český závodník byl pouze Slovák Gonda. Vyhrál o půl minuty. Jen pro připomenutí: závod byl dlouhý tisíc kilometrů.
Ve Francii pro Bílého začala a zároveň skončila celá sezona. Ačkoliv jsou závody takřka každý víkend doma i v zahraničí, Čech vsadil všechno jen na jeden. „Člověk se na něj připravuje třeba pět let,“ překvapí. Všechno začíná tvorbou týmu, výchovou psů.
Sám jich má v současné době pětadvacet. Aljašský husky je mezi tažnými psy taková formule jedna. Všichni s nimi teď jezdí. Martin Bílý zná všechny své psy jmény. „Je to jako pětadvacet kamarádů,“ pousměje se.
Samotná fyzická příprava pro něj začala v srpnu. Vstával téměř denně ve tři ráno. Před prací vyrážel na tréninky. Začal v létě na pár kilometrech na káře a v zimě se vydával i na několikahodinové výjezdy na saních. Když se vrátil s jedním týmem, pokračoval s druhou polovinou a pak šel ještě sám běhat.
Představa o člověku stojícím na saních a udávajícím rozkazy je trochu mylná. „Ve Francii byly takové kopce, že to psi vyběhnou stejně rychle jako vy. Rozhodně se jenom nevezete,“ vypráví.
Smečka má vůdce v nejsilnějším psovi. Ovšem ve spřežení je to jinak. Vede ten nejrychlejší a nejinteligentnější, na kterého je spoleh. V tréninku si nesmí všímat koní ani cyklistů a při závodech pak všudypřítomných sněžných skútrů, kameramanů a diváků. Jak se zastaví on, nejede nikdo. Bílý má jako vedoucí feny.
Pětadvacet psů spořádá ročně až čtyřicet tun masa a příkrmy. Většinou dostávají k masu rýži. Granule Bílý neuznává a jinak se o ně stará jako o klasické závodníky včetně speciálních iontových nápojů.
Mašérství se v Česku věnuje kolem dvou tisíc lidí. Asi deset závodníků se přetahuje o vedoucí pozice a ti nejlepší jsou čtyři. Na otázku, jestli je Martin Bílý mezi nimi, jen nesměle přikývne. „Po té Francii už ano,“ pousměje se.
Ačkoliv se v Čechách tento sport usídlil až po revoluci, česká špička je zároveň světovou špičkou a má respekt ostatních.
O mašérském sportu v Česku
1. Psí spřežení začala v Česku jezdit po revoluci a boom měla před sedmi lety.
2. Centrum je v Krkonoších, kde se soustředí nejlepší Češi a pořádají nejtěžší závody. V jižních Čechách patří do špičky pouze Martin Bílý.
3. Český chov aljašských huskyů patří k nejlepším v Evropě.
4. Sáně jsou různé. Levnější se dají koupit od dvaceti tisíc. Ty nejlepší jsou kolem padesáti tisíc.
5. Na závody přepravují mašéři psy buď ve speciálních vlecích jako koně, nebo v dodávkách.
6. Pořádají různé tréninkové kempy. Mašéři dělají produkční jízdy i celé víkendy na saních pro turisty nebo jiné zájemce.
7. Ve Francii nebo v Norsku se mohou mašéři závody živit. V Čechách to možné není.
