V poloze agresivního ožraly

Těžká jsou rána opilcova. A když se probudí na záchytce, platí to dvojnásob.

Ruský námořní inženýr „pokřtil“ první protialkoholní záchytnou stanici na světě. Vznikla v roce 1951 v Československu u Apolináře. Redaktorka Sedmičky, ač střízlivá, vyzkoušela, co prožívají opilci na záchytce.

O vznik zmíněné první se zasloužil doktor Jaroslav Skála, původem z města piva Plzně. Sám zarytý abstinent nápad rozšířil do celého světa, a zachránil tím mnoho lidských životů. Jak to na záchytkách vypadá dnes?

Poděkování za rámeček

Krátce po osmé ranní přicházíme na protialkoholní záchytnou stanici Na Bulovce. U dveří zrovna vyprovázejí jednoho klienta. Halasně se loučí se svým přechodným domovem. Díky však nečekejte. Rozkřikuje se na ošetřovatele kvůli penězům. „Už když přijímám nový personál, upozorňuji je, že poděkování a úsměvů se tady nedočkají. Naši pacienti jsou spíše vulgární a častěji nám přijde stížnost než děkovný dopis,“ uvádí mě do obrazu vrchní sestra Jana Matušinská.

Sehnat zdravotníky, kteří by tu chtěli pracovat, bývá problém. „Záchytka má mezi odděleními nejnižší kredit, práce tady je extrémně náročná, jak fyzicky, tak psychicky. Vozí nám sem klienty, kteří jsou pomočení, pokálení, pozvracení a k tomu nám nadávají a často jsou i agresivní. Ale peníze tu máme stejné jako všude jinde,“ stěžuje si vrchní sestra. Inzerát na místo druhého lékaře vyvěsili už před lety. „Nikdo sem nechce. Proto se nám tu střídají externisté,“ vysvětluje primář Michal Beran. Pokud už někdo nastoupí, vydrží zpravidla dlouho. Práce každopádně nabízí víc než dost, záchytka v Nemocnici Na Bulovce je jediná pro celou Prahu. Na opilce tu čeká sedmnáct lůžek.

„Dvě jsou ale na takzvaném dohledovém pokoji, kde jsou lékařské přístroje a drahé vybavení. Jsou určena především pro pacienty, kteří jsou v bezvědomí nebo mají nějaká vážná zranění. Není to tedy nic pro běžné opilce, kteří by vše okamžitě zničili,“ upřesňuje Matušinská. Ženy musejí střízlivět odděleně.

„Když je na pokoji nějaká žena, nemůžeme k ní dát muže, aby nedošlo k útoku nebo znásilnění. V tu chvíli pokoj ale nemůžeme doobsadit,“ vysvětluje primář Beran. Ten kromě protialkoholní záchytné stanice šéfuje i ústavu soudního lékařství, se kterým je záchytka spojena.

Policisté musejí pomoci

„Jsme jediní v republice, ale je to logické, opilým klientům se odebírá krev, kterou zde můžeme rovnou vyhodnotit. Mimo běžné opilce nám sem na ambulanci policie vozí i opilé nebo zdrogované řidiče,“ líčí primář symbiózu dvou oddělení.

Službu drží dvě sestry, dva sanitáři a dva lékaři. „Pokud je člověk agresivní nebo nám jich přivezou více najednou, pomáhají nám i policisté, kteří je sem vozí,“ popisuje Matušinská. K tomu je určená speciální hlídka složená ze dvou městských a jednoho státního policisty.

„Musejí být u toho, když klientům odebíráme oblečení i osobní věci, a stvrzují správnost údajů do dokumentace klienta podpisem,“ dodává. Když je pacient agresivní, nemá se personál jak bránit a nemá prostředky, aby útočníka zpacifikoval. „Nemáme tu stálou policejní službu. Voláme ji v případě, kdy je klient agresivní. Pro takové chvíle tu máme kurtovací lůžko,“ ukazuje mi Matušinská malou místnost s jedinou postelí.

Pacientům tady připoutají ruce a nohy v poloze na břiše, aby se nezadávili zvratky. Když jim hladinka klesne na jedno promile a dovoluje to jejich klinický stav, jsou propuštěni mezi sedmou a osmou hodinou ranní.

Vzhledem k omezenému počtu lůžek se není co divit, že mají na záchytce téměř pořád plno. „Známí se často ptají, jestli máme dny, jako třeba Vánoce nebo Mezinárodní den žen, kdy přivezou nejvíce klientů. Není to tak, obsazeno je totiž každý den. Rozdíl je spíše v tom, jak rychle se nám oddělení zaplní,“ uvádí na pravou míru časté zkreslené představy Matušinská.

Koncem roku mají plno nejdříve. „Třeba na Nový rok nám začínají přivážet první opilce už dopoledne, jinak až spíše večer a v noci,“ říká vrchní sestra. Jakmile se záchytka zcela zaplní, ohlásí to policii a záchranné službě a ti už další případy rozvážejí na běžná oddělení do ostatních nemocnic.

V osmdesáti procentech případů končí na záchytce muži, ale ženy jsou více agresivní a hysterické. Zařízení přijímá lidi od patnácti let, setkávají se ale i s osmdesátníky. Nejčastěji se jedná o bezdomovce.

Stálý host. Ale neplatí

„Máme tady jednoho pána, který tu byl od začátku roku už třicetkrát. Bezdomovci si většinou váží toho, že tu mohou přespat, a nedělají takové problémy, ale je s nimi více práce, protože se musí například odvšivit, a zaplacení se od nich nedočkáte,“ přibližuje primář.

Bezdomovcům a dalším lidem, kteří nemají na zaplacení, nocleh na záchytce uhradí magistrát, který je zřizovatelem. „Bohužel je to většina případů, a ti, co by měli na zaplacení, třeba cizinci, se chtějí často soudit. Je pro ně nepříjemné, že je zatkne policie a pak jsou přes noc někde zavření. Vymýšlejí si, že jsme se k nim špatně chovali a podobně,“ vysvětluje Beran. Po příjezdu na záchytku její zaměstnanci opilce svlečou, umyjí. Poté lékař zjišťuje, jestli jsou zranění, a změří jim hladinu alkoholu v krvi. Dalším mýtem je to, že opilce trýzní studenou vodou.

„Nesprchujeme je ledovou vodou, to je pověra. Jde o to je hlavně umýt, často jsou velmi špinaví a znečištění a na to je potřeba teplá voda,“ vysvětluje Matušinská. Poté pacient oblékne nemocniční košili a personál jej uloží na pokoj.

„Většinou jim ti andělíčci vydrží tak deset minut, pak je ze sebe servou a jsou tu nazí,“ popisuje vrchní sestra. Původní oblečení dostanou, jakmile vystřízliví, tedy při odchodu. Zaměstnanci tu navíc zřídili improvizovaný second hand, kam nosí své vyřazené oblečení a nabízejí jej bezdomovcům. Ti o něj však mnohdy nejeví zájem.

K pití tu podávají hodně sladký čaj, který pomůže urychlit odbourávání alkoholu. „Pouze když se tu vyskytne třeba diabetik, dáme mu nějaké jídlo, ale to většinou pochází ze zásob personálu,“ přibližuje Matušinská, jak řeší situaci, že nejsou zásobováni jídlem. Ač zvlášť v zimě zachraňují pracovníci záchytné stanice lidské životy, dobrá vůle se jim často nevrací. „Zdravotníci a personál si hodně chrání soukromí, setkáváme se tu s vyhrožováním, že je zabijí a podobně, ale naštěstí se venku nic nestalo,“ vypráví Matušinská, proč mají výjimku a personál zde nemusí nosit vizitku. K nejhoršímu dochází přímo na stanici.

Nejen riziko žloutenky

„Jednou se při odběru krve stalo, že klientku neudrželi ani čtyři lidé a sestra se při potyčce píchla jehlou infikovanou žloutenkou,“ pokračuje. A bylo i hůř.

„Jindy se tu dokonce střílelo. Opilý pacient dokázal odzbrojit a spoutat policisty, kteří ho přivezli. Naštěstí úžasně zareagovaly naše sestry, přivolaly posily a evakuovaly část oddělení,“ vzpomíná primář na nepříjemnou situaci.

Na rozruch jsou tu ale zvyklí. Z pokojů se rozléhá křik, nadávky a rány, které jsou slyšet až do protějšího pavilonu. „Když budovu přestavovali na záchytku, na oknech nebyly mříže. Architekti tvrdili, že jsou nerozbitná. Pak nám hodili příbuzní jednoho opilce do okna dlažební kostku a ukázalo se, že rozbitná jsou. Navíc se ukázalo, že ač nemají kliku k otevření, pacienti je otevřít dokázali a pak nám padali z prvního patra. Proto jsme nainstalovali mříže, popisuje Beran.

Klienti zlikvidují, co se dá. „Na začátku bylo na každém pokoji nerezové umyvadlo, po dvou letech nezbylo už ani na jednom. Všechno tu velmi rychle zničí,“ doplňuje vrchní sestra. Pokoje jsou proto zařízeny jen postelí. Stěny pokrývá zelená omyvatelná barva. Úzké chodby vedou do jednotlivých malých místností, z nichž čpí dezinfekce. Uklízečky musejí dennodenně všechno pečlivě umýt a vydezinfikovat. Klienti často trpí řadou nemocí.

A jak toto náročné prostředí zvládá personál? „Máme tu výborný kolektiv a bereme to všechno s úsměvem, dělat si s tím hlavu nemá cenu,“ uzavírá vrchní sestra. Při loučení pro jistotu volím jiná slova než „na shledanou“.