Chomutovsko / Změnila se doba, změnili se i lidé. O obyvatelích vesnic to platí dvojnásob. Mladé rodiny na Chomutovsku opouštějí města a stěhují se za klidem na blízký venkov. Starousedlíci naopak s nostalgií vzpomínají na dobu, kdy se všichni lidé na ulici pozdravili, občas zašli na kus řeči a hlavně každý věděl, kdo je kdo.
Vysoké ploty
„Ti, co k nám přicházejí z měst, mají úplně jinou představu o životě na vesnici. To, že je upravená, má kanalizaci, plyn a vodovod, považují za samozřejmost. Pracují většinou jinde a domů si jezdí odpočinout. Hodně z nich nechce, aby je někdo obtěžoval. Možná proto ty vysoké ploty,“ ukazuje starosta Otvic Pavel Ašenbrener na novou čtvrť rodinných domů. Vesnice leží v těsné blízkosti Chomutova a Jirkova. „Dřív místní vtáhli toho, kdo se nově přistěhoval, rychle mezi sebe. Vzali ho třeba do hospody. Dnes to nejde. Každý z mladších má v práci spoustu starostí a je rád, že je doma,“ míní otvický starosta. Oceňuje ale, že spousta lidí středního věku se vrací. „Před revolucí nebyla taková možnost koupit si na vsi pozemek a postavit si tam barák,“ vysvětluje Ašenbrener. Možnost, jak stmelit vesnické rodiny, vidí ve stavění hřišť. „Teprve pak místní opouštějí své zahrady a jdou se s dětmi vyblbnout. Proto máme v plánu i cyklostezku a oddechovou zónu,“ říká otvický starosta.
Podobnou zkušenost má Luděk Pěnkava, starosta Strupčic, odkud je to kousek do Jirkova i Mostu. V rodné vesnici prožil za minulého režimu dětství i dospívání. „Dětem jsme u nás vytvořili úžasné sportovní podmínky. Postavili jsme areál s bazénem, minigolfem, hřiště na hokej i tenisové kurty. My jsme měli jen fotbalové hřiště a bruslili jsme, když zamrzl rybník. Vždycky nás tam plácalo hokejkami alespoň patnáct. Dnes přijdou tři děti. Ostatní hrají doma počítačové hry,“ nechápe starosta Strupčic.
Čas se zastavil
Jinak je tomu v horských osadách. Kamila Pěnkavová se před třemi lety přestěhovala z Jirkova do Orasína, kde si s mužem opravili dům. „Jsme v přírodě, máme dobré sousedy. Když se u nich svítí, vím, že jsou doma. Když slyším jednou za čas auto, říkám si, ke komu asi jede? No a když potřebujeme někam odjet na dýl, paní nám zalije kytky a postará se i o slepice,“ přibližuje život na vsi, kde se naopak zastavil čas.
