Balet Labutí jezero začíná přesně v sedm hodin večer. „Deset minut do začátku představení,“ zní z rozhlasu chodbami, které se táhnou za jevištěm budovou Janáčkova divadla. Maskérka Zdena Houdková i její dvě kolegyně mají plné ruce práce.
Houdková maluje Vítku Kořínkovi, který tančí v prvním dějství baletu, černé linky kolem očí. S líčením je spokojený. „Ale ještě to chce trochu gelu,“ komentuje účes Kořínek. Opouští maskérské křeslo, z jehož designu dýchají šedesátá léta minulého století, kdy divadlo vzniklo. Orchestr ladí nástroje a do maskérny doléhají tlumené tóny titulní melodie Labutího jezera. Přes chodbu je vidět do dámské maskérny, ze které se trousí baletky.
Na „pánské straně“, jak maskérky přezdívají maskérně mužů, se na chvíli mihne představitelka princezny baletka Eriko Wakizono, aby si namalovala rty.
Na pánské straně
Sedmadvacetiletá Houdková pracuje v divadle dva roky. „Dokončila jsem střední ekonomickou školu, a protože jsem chtěla líčit, šla jsem na obor vlásenkář-maskér na střední odborné škole tradičních řemesel,“ vzpomíná Houdková.
V divadle před dvěma lety hledali maskéry, a tak toho využila. „Při prvním líčení jsem byla nervózní, třásly se mi ruce a kolegyně si ze mě utahovaly, že líčím pomalu,“ říká Houdková. Nervozitu od té doby vystřídala dobrá nálada, maskérnou téměř bez ustání zní smích nejzkušenější z trojice maskérek Pavly Hlaváčkové.
„Kluci jsou skvělí, utahujeme si ze sebe a užijeme si hodně legrace,“ popisuje Houdková spolupráci s herci a tanečníky. Ti si maskérkám také občas postěžují. Maskéři ale považují za profesionální čest nic neprozradit.
Ačkoli Houdková pracuje i o víkendu, líčení ji baví. „Nejnáročnější, ale nejzajímavější je líčení baletu o Sněhurce a opery Madame Butterfly. Pro ni připravujeme paruky pro sólisty, ale i sboristy, jak se říká „vedlejším“ rolím. Směna mi začíná dvě hodiny před každým představením,“ říká Houdková. Už dopředu si musí připravit líčení, očistit a učesat paruky či falešné kníry, než je hercům přilepí na hlavu lepidlem. „Paruky si maskérky perou sami,“ upozorňuje Houdková. Divadelní maskérky používají mastné barvy z kryolanu, ale také sypké barvy na stíny. „Nejvíce spotřebujeme hnědé, šedé, černé a odstínů červené,“ říká Houdková.
Profesní deformace
Profesní deformaci na sobě Houdková pozoruje hlavně v tramvaji. „Koukám na Brňany a dost často kroutím hlavou. Dnes se totiž líčí nejen ženy. Občas vidím muže třeba s vytrhaným obočím a ne všem to sluší,“ hodnotí Houdková.
Mezitím se vrací „baleťák“ Kořínek doladit svoji masku. Labutí jezero je podle něj jedním z nejnáročnějších představení. „Choreografie obsahuje mnoho náročných technických prvků pro kluky i pro holky. Ty jsou celé druhé a čtvrté jednání na špičkách a neodejdou z jeviště. My zase hodně skáčeme,“ říká Kořínek, který vzápětí odbíhá. Vystoupení totiž začíná už za minutu. Ne všichni tanečníci nechají maskérky, aby je nalíčily. „Sólista Michal Štípa, který už z Brna odešel do Prahy, se vždy líčil sám,“ tvrdí Houdková.
Otázka, jestli je práce maskérky dobře placená, vyvolá pozdvižení. „Pořád se píše, jak jsou na tom špatně uklízečky. Ale v kultuře jsou také mizerné platy. Dostaneme sotva polovinu českého průměrného platu,“ stěžuje si Hlaváčková.
Ale to už úvodní tóny prvního dějství baletu Petra Iljiče Čajkovského zahajují romantický příběh o lásce prince Siegfrieda a princezny Odetty, kterou kníže Rotbart promění v labuť. Těžká dřina tanečníků začíná a i práce maskérky Houdkové skončí až s posledním dějstvím baletu.
