Na divadelních jevištích ztvárnil přes dvě stě postav, přesto je jeho nejznámější rolí zedník Lorenc z filmu Na samotě u lesa, který udílí rady z invalidního vozíku. „Nehoupat – ano, tak mě všichni znají,“ usmívá se Řehák, který ve středu 14. dubna vystoupí na jeviště olomouckého divadla, aby od kraje převzal Cenu za celoživotní přínos v oblasti kultury. Zařadí se tak do krajské dvorany slávy po bok zpěváka Pavla Nováka, heraldika Jiřího Loudy nebo zakladatele varhanního festivalu Antonína Schindlera.
„Když jsem se to dozvěděl, potěšilo mě to. Budu si toho vážit, i když se tím v mém životě nic nezmění,“ přiznal Řehák, který je pověstný tím, že si z různých ocenění nic nedělá.
Hrál téměř ve všech Menzelových filmech. Jeho prví roli byl abbé v Rozmarném létě. „Původně to měl hrát Krejča, ten se ale chtěl věnovat divadlu, tak doporučil mě. Asi čtyřikrát jsem jel na Barrandov na výběrové řízení, měl jsem hrát majitele lázní Důru. Jednou ale Menzel chtěl, abych si vzal sutanu a dívkám na konkurzu řekl pár vět jako abbé. Dopadlo to tak, že mi později zavolal: dělám změnu, budete hrát abbého a Důru bude hrát Hrušínský,“ vzpomíná Řehák. Byla to jeho první větší filmová role. „Když jsem na place Bróďovi přiznal, že mám před Hrušínským trému, tak mi říká: ,Ale to já taky,“ vzpomíná Řehák.
Za svůj život odehrál šest tisíc divadelních představení. „Rozhodně mám radši divadelní role než filmové. Ty natočíte, a tím tvůrčí proces končí. Kdežto divadelní roli šest týdnů zkoušíte a žijete s ní denně. Pak ji rok i déle hrajete. To je rozdíl,“ poznamenal Řehák.
Do Olomouce vstoupil poprvé v roce 1947 jako voják do kasáren Jana Jiskry z Brandýsa. „Od té doby jsem Olomoučan. Poznal jsem tady dívku, kterou jsem si vzal, a narodil se mi tady první syn,“ zdůrazňuje. Za rozhodující považuje v životě náhodu. „A záleží jen na tom, jak ji člověk využije,“ dodává Řehák. Podruhé a natrvalo se do Olomouce vrátil ze Zlína. Tvrdí, že nikdy nebyl na slávu. „Všechny lukrativní nabídky, které jsem v životě dostal, mi vždy jiné okolnosti vzaly,“ říká Řehák. I tu, kdy mu Jiřina Jirásková nabízela stálé angažmá v divadle na Vinohradech. Tehdy prodělal dvě mrtvice za sebou. „Vedle toho, že jsem chtěl být hercem, toužil jsem i po dobré rodině. Obojí se mi splnilo,“ usmívá se Řehák.
Ještě před pěti lety hrával tenis. „Hrával jsem ho celý život, třeba s Pepíkem Beků, ale po roce 1948 jsme museli rakety cestou domů schovávat, protože tenis byl buržoazním sportem,“ vzpomněl Řehák. Dnes nade vše miluje procházky v botanické zahradě a rozáriu. Do divadla chodí raději na generálky než na premiéry. Také proto, že se tam setká s bývalými i současnými kolegy. Dobrý herec se podle něj pozná tak, že se na něj dobře dívá. A musí být pokorný. „Pro mladou generaci je už takový názor asi směšný.
Jděte dnes někam s pokorou, že jo. Když herec nehraje aspoň v tom nejpodřadnějším seriále, pro lidi jako by nebyl,“ uzavírá Řehák.
