Jako se císař František Josef I. neobešel bez svého komorníka Evžena Ketterleho, neobešel se Václav Havel bez svého mluvčího Ladislava Špačka. Ketterle i Špaček jsou také autory poutavých pamětí. Ty Špačkovy právě vycházejí v nakladatelství Mladá fronta.
Jak jste se s Havlem seznámil? Proč si vybral za svého mluvčího právě vás?
Byl jsem od podzimu roku 1990 televizním moderátorem a šéfem domácího zpravodajství. S prezidentem jsme se znali tak, jak se zná novinář s politikem, bavili jsme se spolu, potkávali se na tiskových konferencích, a tak se stalo, že jednoho říjnového večera 1992 přišel Václav Havel do televize a nabídl mi, abych s ním spolupracoval. Neváhal jsem ani pět vteřin.
Jak se vám s ním spolupracovalo?
Václav Havel byl laskavý a vstřícný člověk, který měl se všemi spolupracovníky důvěrné vztahy. Každé ráno přišel, postěžoval si, co ho bolí, probral osobní věci, a pak teprve začal pracovat. Popudlivější byl snad jen, když se odnaučoval kouřit. Jeho laskavost byla až absurdní. Jeho první manželka Olga vždycky vzpomínala na jednu zimu na chalupě Hrádečku, kdy Havel vařil čaj estébákům, kteří ho venku v autě v mrazivé noci hlídali.
Co všechno čtenáři v knize najdou?
Jsou to spíše takové „veselé historky z natáčení“, některé jsou sice vážnější, ale mají jedno společné: popisují Václava Havla plasticky a živě jako osobnost s jejími každodenními starostmi. Dozvíme se, co ho těšilo nebo rmoutilo, jaké byly zákulisní vztahy s politiky, co jsme prožívali na cestách, zjistíme, jak to bylo třeba s Havlovými nemocemi, svatbou, vztahem k jídlu, ke sportu, k rozhlasu a televizi.
Proč jste se rozhodl přiblížit ho takto?
Chtěl jsem, aby čtenáři poznali Havla hlouběji, než mohli třeba z televize. Kniha ale není historická studie, tu ať napíše někdo jiný. Nemůže tam být vše, hodně jsem toho zapomněl a taky leccos si odnesu s sebou do hrobu.
Jak dlouho vám trvalo sepsání pamětí?
Zhruba měsíc, strávil jsem tím loňský prosinec. Psal jsem samozřejmě vždycky po práci, ale byl to příjemně strávený čas. Kolikrát jsem si až v půl čtvrté ráno v nejlepším psaní a vzpomínání uvědomil, že už musím jít spát.
Je známa Havlova záliba v autech všeho druhu, v knize píšete, že si potrpěl i na košile a kravaty. Měl ještě nějakou podobnou slabost?
Ano, byl velký puntičkář, měl rád řád a pořádek. Přesné pozice měly věci na prezidentově stole, takže uklízečky, které utíraly prach, pak musely všechno vrátit na milimetr přesně na stejné místo. I židle v prezidentově pracovně musely stát na přesně stanovených místech. Rovnaly se podle čar na koberci. Často se stávalo, že jsem odcházel s návštěvou z Havlovy pracovny, vyprovodil jsem ji do předpokoje na brífink s novináři, pak jsem se vrátil zpátky a vidím prezidenta, jak klečí na zemi a rovná židle podle koberce.
V knize popisujete i prezidentův vztah ke sportu, opravdu byl tak vzdálený?
Václav Havel, a v tom jsme si dokonale porozuměli, se celý život zcela vyhýbal sportu, nikdy nesportoval a o sport se zajímal obvykle tehdy, kdy šlo o prestiž České republiky v zahraničí. Oceňoval ho jako jednu z forem aktivity občanské společnosti, ale sám ho nepěstoval. Když české mužstvo vyhrálo nějaké mistrovství, kamarádi mi to zatelefonovali a já jsem poslal blahopřejný telegram. Ráno si ho prezident přečetl v novinách.
Příštího prezidenta budou Češi volit přímo. Myslíte, že by se jím mohl stát někdo jako Havel, bezprostřední člověk, nesešněrovaný protokolem?
Ne, takoví prezidenti se rodí jen v revolucích, ty už doufám nebudou. Příští prezident bude normální státní úředník, jako jsou prezidenti Německa, Rakouska, Itálie nebo Švýcarska, proč bychom měli být výjimkou? Havel byl meteor, který zazářil na politické scéně naší země, Evropy a světa díky obrovské transformaci režimu. Doufám, že jí už nebude zapotřebí a že budeme prožívat svou budoucnost v míru a demokracii.
Píšete o tom, že si Havel našel mezi světovými státníky blízké přátele. Funguje něco takového i mezi mluvčími?
Ano, jistěže jsem se spřátelil s mnoha svými kolegy. Kdykoliv jsme byli na summitech a v programu bylo setkání pouze prezidentů, my mluvčí jsme seděli vedle a bavili jsme se.
O čem se baví mluvčí v zákulisí?
Stěžovali jsme si na své šéfy, co všechno si vymýšlejí, ale to hlavní, co sužovalo mé kolegy, bylo psaní projevů. Stěžovali si, že zítra musejí napsat projev na univerzitu, smuteční řeč, slavnostní projev do sněmovny, jen já jsem se usmíval a mohl jsem se vytahovat: „Můj šéf je spisovatel a všechny své projevy si píše sám.“ Opravdu, prezident považoval za věc své cti, aby všechno, co čte svým jménem, byly opravdu jeho texty.
Nestýská se vám po době strávené na Pražském hradě?
Už ne, ale když jsem po deseti a půl letech skončil, byl to pro moji psychiku šok. Druhý den po odchodu z Hradu jsem se probudil v půl osmé. „Proboha, zaspal jsem!“ vyskočil jsem z postele, bleskově jsem se oblékl, utáhl kravatu… a najednou mi došlo, že dnes nikam nejdu. Nejdu na Hrad ani dnes, ani zítra, už nikdy. Čtyři tisíce dnů stejný ranní rituál se najednou rozplynul.
Co jste dělal?
Vzal jsem si bundu a šel se projít. Bydlel jsem na rohu Spálené a Národní, a tak jsem bloumal směrem ke kavárně Slavia, až jsem nedopatřením došel na roh, odkud se mi otevřel výhled na Pražský hrad. Srdce se mi sevřelo. Viděl jsem okna své pracovny, věděl jsem, kdo za kterým oknem sedí, jen já už tam nejsem a nikdy nebudu.
Setkával jste se s Václavem Havlem i po skončení jeho prezidentování a vaší služby pro něj?
To už jsme se vídali málo, každý jsme šli jinou cestou, jen občas jsme se potkali na nějaké společenské akci nebo na natáčení filmu Odcházení, hraji tam v závěrečné scéně muže v davu. Ale kdykoli jsme se potkali, vzpomínali jsme na léta strávená na Hradě, byla to nezapomenutelná doba.
