Václav Neckář v jedné ze svých písní o koních zpívá: „Rád se dívám do tmavých očí koní a vnímám tu krásu víc než dřív. Dík, šeptám těm kamarádům lidí“.
Koně populárního zpěváka provázejí od dětství. A byli to právě koně, kteří mu pomohli v těžké životní zkoušce, kterou ustál.
„Před osmi lety mi nebylo zrovna do smíchu. Myslel jsem, že se už nikdy nenaučím mluvit. Všechny písničky jsem někde poztrácel. Od té doby nejsem na dlouhé proslovy, i když znovu koncertuji, promlouvám k lidem z jeviště,“ řekl při své poslední návštěvě Mostu Václav Neckář.
Koncertoval před vyprodaným hledištěm v divadle. Lidé mu bouřlivě tleskali. V hledišti seděli mnozí, kteří si Václava Neckáře pamatují jako malého kluka.
„S bratrem Janem vyrůstali jen s maminkou. Bydleli v Ústí nad Labem v Resslově ulici. Vašek zpíval a Honza hrál na harmoniku,“ vzpomíná na svého kamaráda z dětství mostecká učitelka Božena Košťálová.
Spal v seníku nad maštalí
Matka Václava Neckáře pracovala v ústeckém divadle ve mzdové účtárně. Otec čepoval pivo v Mostě na konečné tramvaje a ve věhlasné hospodě U Partyzána. Kdysi taky hrával divadlo stejně jako Neckářův strýc, po kterém si otec na chvíli převzal pseudonym Dubský.
„Vašek za tátou často jezdil. Od dětství miloval kumšt, zpíval v dětské opeře a tak není divu, že i v Mostě zaskočil tu a tam do divadla. Když se po gymnáziu nedostal na Akademii múzických umění do Prahy, mostecké divadlo mu nabídlo práci,“ dodává Božena Košťálová.
Začínal jako osvětlovač a herecký elév. Bylo to začátkem šedesátých let ještě ve starém Mostě.
Z těch, kteří si Václava Neckáře pamatují jako kolegu, zůstala v mosteckém divadle jen hrstka. Je to pěkná řádka let. „Přišla jsem rok po něm. Skamarádili jsme se a zůstali přáteli dodnes. Jako elév hrál skoro ve všem. Sice dostával malé role, ale na divadle vlastně není malých rolí. Každá je důležitá. Pamatuji si ho třeba jako mravence ve hře Ze života hmyzu nebo ve Zpívajících Benátkách,“ zamýšlí se nad černobílými fotografiemi herečka Regina Razovová.
Pod Špičákem stával statek. „Táta tam nějaký rok pracoval u kamaráda Vrány. Měl dva páry koní. Když jsem za ním přijel na prázdniny, spal jsem nad maštalí na seníku a do noci jsem si povídal s koňmi. Od té doby je mám moc rád,“ zalesknou se oči české hvězdě populární muziky, nestárnoucímu princi ze Šíleně smutné princezny.
Vstává, sbírá se po pádu
V místě, kde dnes stojí divadlo nové, bývala louka. „Ještě v roce 1962, kdy jsem do Mostu přišel, se tam vždycky na podzim konaly dostihy. Poznal jsem tam kamaráda žokeje Ferdu Minaříka. V Líšnici dělal s koňmi. S Reginou Razovovou jsme za ním do Líšnice jezdívali a užili tam spoustu legrace,“ říká sentimentálně Václav Neckář.
Přidává k dobru historku. „Zasněžená krajina přímo vybízela k vyjížďce. Osedlali jsme s Reginou koně a vyrazili ven do půlmetrových závějí. Už nevím proč, koně se nám splašili, vyhodili nás ze sedla a zmizeli v nenávratnu. S Reginou jsme se pak lopotili tím vysokým sněhem dva kilometry pěšky zpátky do Líšnice. Znavení a vyčerpaní jsme dorazili na místo, koníci spokojeně ržáli ve stáji,“ vypravuje Václav Neckář.
Koně se staly jeho celoživotním nadčasovým motivem. I jedna z Neckářových nejhezčích balad Perla je o koních.
„Když mi bylo nejhůř, chodil jsem do stáje a povídal si s koňmi. Beze slov. Jen očima. A byly to hluboké a moudré rozhovory,“ svěřuje se Václav Neckář.
V písni nazvané Můj taxis zpívá o zdolávání překážek koní i lidí. „Vážím si všech, kteří padnou k zemi, vstanou a znovu se vrhnou do života,“ říká Václav Neckář. Překonávají svůj osobní taxis, který vůbec není na trase pardubického oválu.
„Vaškovy koncerty dnes nejsou jen o hezkých písničkách. Jsou o příběhu člověka, o přátelství, které se nedá uplatit penězi, o úctě a nezištnosti,“ svěřuje své pocity Košťálová.
Když před mosteckým publikem zpíval baladu Oči koní, mnohým tekly slzy po tváři.
Z Alfy do Rokoka
Z Mostu Václav Neckář odešel do plzeňské Alfy. Odtud pak mířily jeho kroky do pražského Rokoka.
V listopadu 1968 zakládá s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou legendární Golden Kids. „Za pár dnů, na konci listopadu, nás čekal první společný koncert. V Lucerně,“ usměje se Václav Neckář.
Osud a bývalý režim vyměřil pro Golden Kids pouhých patnáct měsíců existence. Skupina definitivně skončí, když Martě Kubišové komunisté zakázali na veřejnosti zpívat.
V roce 1971 zakládá Václav Neckář se svým bratrem Janem hudební skupinu Bacily. Společně koncertují dodnes.
