Válová, Válová, Válová. Mají-li vybírat největší současnou žijící osobnost Kladna kumštýři, jméno sedmaosmdesátileté malířky Jitky Válové padne jako první. „Je to bezesporu nezaměnitelná osobnost, jejíž dílo nemá obdoby. Ale hlavně, ona i její sestra-dvojče Květa, která zemřela před jedenácti lety, byly vždycky fantastičtí lidé,“ říká fotograf a galerista Jiří Hanke, který se s oběma ženami přátelí od 80. let minulého století. Tehdy své obrazy vystavovat nemohly, nezapadly do vytyčené linie socialistického výtvarného umění. Živila je maminka ze svého čtyřistapadesátikorunového důchodu.
„Byl to anděl. Nikdy nám to nevyčetla, ani to, že jsme se nevdaly a neměly děti. I když, jak znám Květu a sebe, do toho bychom si mluvit nenechaly,“ popisuje Jitka Válová období, kdy tloukly bídu s nouzí. Otec zemřel, když byla dvojčata malá.
Galerie bez schválení kulturních pracovníků komisí od nich nic koupit nemohly, a to ani tehdy, když plátno zobrazovalo detail dlaní nebo život valcířů z kladenské Poldovky.
„Ruce od Květy se nemohly vystavovat, protože někdo tvrdil, že jsou nastaveny tak, jako by žebraly. Vždycky se čekalo, až se papaláši ožerou a pak to schválí, jedině tak si mohly galerie něco koupit,“ vypráví svým jadrným jazykem Jitka Válová.
Cigareta a sprostá slova
Sprostá slova k ní patří stejně jako zapálená cigareta a sklenka vína. I proto na rovinu řekne, že více než trápilo, ji zákaz vystavovat svoje obrazy sral. „Teď, když uznali, že to, co dělám, není nejhorší, je mi to jedno,“ tvrdí malířka, která v dubnu převezme čestný doktorát Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kde studovala nejprve u Josefa Kaplického a poté u Emila Filly.
Součástí slavnosti bude výstava, na které představí Doteky hudby, lité kresby, které tvoří při poslouchání klasické hudby. „Dělala jsem je už v šedesátých letech, ale to jsem měla pocit, že musím zaznamenat každou notičku. Teď už si vybírám jen určitý úsek a maluji to, jak na mne hudba působí,“ svěřuje se Válová.
I když se pohybuje po úrazech s pomocí vozíku, přesto se postaví ke stojanu s plátnem a maluje. „Už to ale nejsou tak velká plátna jako zamlada. Při klauzurní práci na UMPRUM jsem si dala židli na stůl a vylezla na ni, abych se k obrazu dostala. Teď spíš než do výšky maluju do šířky,“ říká Květa Válová.
Oči plné života
Nejbližším člověkem pro ni bylo a zůstane její dvojče Květa. Spolu se zrodily, spolu malovaly a společně žily. Ani jedna se nevdala, ani jedna z nich neměla děti. Vystačily si. Když Květa Válová zemřela, zhroutil se její sestře svět.
„Báli jsme se tehdy hodně, aby se z toho dostala,“ říká Jiří Hanke. Také Jitka Válová přiznává, že to pro ni bylo a je těžké období. „S nikým jsem si nerozuměla tolik jako s Květou. Schází mi moc, zároveň mám ale pocit, že je tu se mnou pořád, já ji v sobě cítím,“ shrnuje malířka a její živé oči se ještě víc rozzáří.
Ještě se sestrou dostala v roce 1994 prestižní Herderovu cenu vídeňské univerzity za celoživotní dílo, medaili ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění) za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury převzala v roce 2003 za sebe i sestru.
