Vladimír Polák, herec
„Já mám hodně specifický štědrý večer,“ říká ostravský herec Vladimír Polák. Od svých dvou let je pokaždé 24.12. na Radhošti. Letos půjde už po třicáté. „Náš soused byl výborný herec Honza Filip. S mým otcem se rozhodli, že ty děcka nějak moc ruší přípravu Vánoc, takže je třeba někam je vzít,“ popisuje Polák vznik tradice. Tu nazývá jako pohanskou-křesťanskou. „Vždy si sáhneme na opasek soše Radegasta a něco si přejeme. Pak dojdeme ke kapli Cyrila a Metoděje, sáhneme jim na paleček trochu se za ten jemně pohanský rituál omlouváme,“ přiznává Polák. U kaple taky zapalují svíčku. Za herce Jana Filipa, který v roce 2000 tragicky zahynul. Štědrodenní výprava z Ostravy do Beskyd se lety různě mění. Nyní jezdí kromě Polákova kolegy Petra Sýkory i dvě japonské baletky, které na scéně ostravského divadla působí. Bráváme s sebou aby nasály tu atmosféru,“ vysvětluje Polák. Na takový způsob trávení Štědrého dne nedá dopustit. „Je to super. Člověk si nekouše nudou nehty. Přijede se a hned je Štědrý večer.“
Ludvík Kunc, zoolog
Výtvarník, publicista a jeden z našich největších odborníků na velké šelmy Ludvík Kunc prožíval vánoce svého dětství v křivoklátských lesích. Už od dětství miloval přírodu a zvířata, takže pod stromečkem vždycky našel knížky, například od Jamese Olivera Curwooda Vlčáka Kazana a Krále šedých medvědů. „ Popadl jsem večer psa, vypadl s ním ven a představoval si, že jsem někde na Klondiku,“ říká Kunc. V pozdějších letech jej oslavy Vánoc spíše míjely. Až do loňska byl garantem pro velké šelmy pro Českou republiku a musel jezdit na místa, kde se šelmy pohybují. „Musel jsem ty úseky vždycky pravidelně procházet, takže pro mě i čas Vánoc byl vždy spíš pobyt venku. Zvířata se dají pozorovat jedině venku, zvlášť když je sníh a dají se rozeznat stopy,“ říká Kunc. A když už nejel do přírody, šel aspoň s rysem na noční procházku zoologickou zahradou.
Věra Špinarová, zpěvačka
Zpěvačka Věra Špinarová tráví Štědrý den doma, kde si užívá klidu a soukromí a s rodinou se schází až na první svátek vánoční. Jeden nezapomenutelný zážitek jí zůstal z dětství.
„Dostala jsem tenkrát spoustu dárků a také velkou pannu. Byla ze sádry, ale mrkala a vypadala úplně jako miminko. Takže první, co mě napadlo bylo, že jsem napustila vanu a chtěla jsem ji okoupat. Dala jsem ji do vody, moje máma to nezaregistrovala a já jsem něco dělala a zapomněla jsem na ni. A panna se ve vodě rozpustila. Když jsem pak pro ni přišla, zbyly z ní jen ty oči s drátky, co byly v hlavičce. Měla jsem z toho šok,“ vzpomíná Špinarová.
Josef Streichl, zpěvák
Ostravský bluesman nejčastěji vzpomíná na Vánoce v roce 1963, kdy mu bylo čtrnáct let. Doma měli babičku, která neudržela žádné tajemství. Pepíkovi prozradila, že Ježíšek mu nadělí kytaru. Těšil se pořád, i po dobu rozdávání dárků. Něco jako kytaru ale neviděl. „Mezi posledními dárky se objevilo něco malého v plátěném futrále. Nebyla to kytara ale mandolína. Došlo mi že rodiče se o hudbu absolutně nezajímali. Ten večer jsem byl hodně zklamán,“ líčí Streichl. Díky kamarádovi však zklamání alespoň trochu přešlo. Spolužák a soused Honza Berka Pepíka politoval a jal se chybu napravovat. Po jeho úpravě měla osmistrunná mandolína šest strun a byla naladěna jako kytara. Streichl se začal učit první akordy. Až po měsíci rodiče chybu napravili a Pepíkovi koupili za 380 korun první kytaru.
