Už tři desítky let chystá Daniel Ženatý Vánoce jako farář. Chodí mezi odsouzené do pardubické věznice, navštěvuje lidi, kterým už na světě nikdo nezbyl, a zavítá i mezi nemocné, co se sami do kostela nedostanou. „Je to na jednu stranu hodně starostí, ale když se to potom povede, je to i hodně radosti. Každý farář na celém světě je vždycky po Vánocích unavený a potřebuje dovolenou,“ říká Ženatý.
Jaká vládne přes svátky atmosféra v pardubické věznici?
Pro odsouzené je to nejtěžší doba roku. Stýská se jim. Mají doma rodiny, rodiče, sourozence, a přesně vědí, co se právě teď doma děje. Jaké se tam odehrávají zvyky. Na Štědrý den jsou smutní. K obědu a večeři je sice něco dobrého, ale to je všechno. Ostatní záleží na odsouzených, jaké si to udělají. Na některých pokojích jsou schopní se domluvit, dají si nějakou dečku na stůl a z toho, co dostanou nebo koupí v kantýně, udělají nějaké společné jídlo a posedí.
Vánoce jsou prý nejkrásnější svátky v roce, ale není to taky čas, kdy na nás víc doléhají všechny strasti?
Někdy si říkám, jestli jsme si na sebe neupletli trochu bič. Může se z toho stát břemeno. Snadné a laciné vytrubování, o tom, jaké jsou to dny štěstí, pokoje a míru může na mnohé lidi těžce dopadnout. Vyčítají si, že toho nejsou schopni nebo k tomu nemají podmínky. A pak tu jsou rodiny, které dodržení vánoční atmosféry stojí dost sil. Záleží na každém, jak to zvládne.
A naopak, co mají v sobě Vánoce pozitivního?
Bezděky se v člověku skrývá touha zažít něco hezkého. Proto si uklízíme a zdobíme svoje domovy, chceme vystoupit ze všedního dne. To je dobré.
Co je podstata křesťanských Vánoc?
Spojení božích a lidských věcí. Je to zpráva o tom, že se boží věci neodehrávají někde daleko. Člověk vůči Pánubohu není divákem, jako když se díváme někde skrz výkladní skříň na něco úžasného, co bychom chtěli někdy mít a co nikdy mít nebudeme. Bůh se stal člověkem a je tady s námi, na tomto světě. Vzal na sebe lidské tělo, žil jako my, se vším všudy. Bolely ho nohy, měl hlad, žízeň, lidi ho rozčilovali a těšili. Stýkal se s nimi, chodil mezi chudé, mezi ty na okraji společnosti, zastával se jich. A nakonec poznal i jejich nenávist, bolest a smrt. Je to poselství, že nejsme na světě sami.
O vánočních svátcích toho máte hodně. Když si pak sedáte se svoji rodinou k štědrovečernímu stolu, dokážete nechat práci za dveřmi?
Snažím se. Jsem už farářem třicet let, musel jsem se to naučit. Nevím, jestli když byly moje děti malé, jestli na mně nebylo vidět, že jsem myšlenkami někde jinde nebo nesoustředěný. Ale snažil jsem se. Jinak to nejde, stejně jako u každého odpovědného povolání.
Jaké to bylo, když jste byl malý kluk?
Vyrůstal jsem ve Vsetíně jako nejmladší z pěti sourozenců. Byli jsme veselá rodina. Na dárky to bylo chudší, ale jinak krásné. Byli jsme pohromadě, hrávali hry. Od rána do večera se něco dělalo. Chodili jsme sáňkovat a večer unavení hráli kanastu.
Dodržovali jste tradiční vánoční zvyky?
Moc ne. Nevím, proč je to tak svázáno v lidském povědomí, že se tradiční vánoční zvyky vážou na církev. My jsme třeba nikdy neměli kapra, ale řízky. Stromeček nechyběl, ale byl to blázinec. Žádná klasická večeře a pak klidné posezení. Tatínek je taky farář, měl hodně shromáždění. Museli jsme vždycky najít vhodnou dobu, kdy se mohly rozdávat dárky. To se třeba zjistilo, že je čas na dárky ve dvě odpoledne, protože později už nemáme šanci se uvidět. Dokonce teď, v současné rodině, mám čtyři dospělé děti. Když měly dvě z nich na Štědrý večer službu ve svém zaměstnání, raději jsme večeři posunuli až na 25. prosince. Člověk k tomu musí přistupovat svobodně. Brát Vánoce jako nástroj, který zkrášluje náš život. Nesmíme se stát otroky a být na nervy. To nejde.
