Údery dlaní do cvičného polštáře duní tělocvičnou karlovarských městských strážníků. Na pravidelný dopolední kurz sebeobrany přišli lidé, u kterých by útočník hbitou reakci čekal jen stěží. Důchodci a zrakově postižení. „Nikde nevíte, kdy se vám sebeobrana bude hodit,“ hodnotí kurzy většina z nich.
Násilníka zneškodním
Téměř tři roky trénoval jiu jitsu čtyřiatřicetiletý Michal Pobiš, který má jen zbytky zraku. Bojová umění jej vždycky bavila, proto neváhal a okamžitě se zapsal do kurzů sebeobrany. „Sice jsem se ještě neocitl v situaci, kdy bych se musel bránit, ale člověk nikdy neví,“ říká. Že má s bojovým uměním zkušenosti, je vidět na první pohled. Jako jediný návštěvník kurzu má na sobě kimono. „Nevidomí se nemohou bránit ráně pěstí nebo kopnutí, mohou se ale naučit pákové chvaty, které útočníka hodně bolí. Těmi ho složíte k zemi takovým způsobem, že protivník začne doslova zpívat árii,“ popisuje sebeobranu Pobiš. Nevidomému člověku podle něj kurz pomůže už proto, že si vybuduje obranný instinkt.
Na kremaci nečekám
Svůj názor na klidný život v důchodu má pětašedesátiletý Petr Dellner. „Sedět doma a čekat u televize na kremaci? To prostě nejde,“ směje se. Bývalý boxer a nadšený vodák je na pohyb odjakživa zvyklý. „Do kurzů jsem se zapsal jednak proto, aby mi neochablo tělo a pak samozřejmě kvůli své obraně,“ říká. Ačkoli Dellner léta boxoval, na kurzech oceňuje zajména to, že člověka naučí obraně proti různým typům zbraní. Box je podle něj velmi férovým sportem muže proti muži, nepomůže ale v souboji se zákeřným útočníkem. „Mladí lidé jsou dnes schopní, porazit vás na zem a nakopat do žeber. Proto je důležité, vůbec se na zem nesvalit, což nám v kurzu ukazují. Proto bych je doporučil každému člověku i ženám,“ říká.
Hřích z mládí
Stejně vřelý vztah ke sportu, jako Petr Dellner, má také šestašedesátiletá důchodkyně Jaroslava Dolejší. Redaktory tato vitální žena upoutá především tmavomodrým tetováním na noze. „To je hřích mládí,“ usmívá se. Celý život prý cvičí a má velice ráda adrenalinové sporty. „Skákala jsem padákem a lezla po horách. Celý život hodně cestuji a díky tomu, že jsem cvičila tai-či, jsem se podívala i do Číny. Dokonce do takových míst, do kterých se normální turista nepodívá,“ vypráví. Na rozdíl od svých kolegů má Jaroslava Dolejší s útočníky špatnou zkušenost. Před několika měsíci se postavila agresivnímu mladíkovi, protože se jí nelíbilo, jak se chová před jejím domem. Mladík jí za to kopl do kolene, se kterým má od té doby problémy. Její rozhodnutí chodit na sebeobranu to však neovlivnilo. „Do kurzů bych chodila, i kdyby se mi tahle věc nestala. Prostě nechci sedět doma,“ říká důchodkyně, která cvičí ve volných chvílích tai-či doma na balkoně.
