Výzkum provedl doktorand Scott Schafer: dobrovolníkům na ruku aplikoval modrý gel, o němž prohlásil, že snižuje bolest způsobenou rozehřátými keramickými destičkami, které jim přikládal na pomazané místo. Gel však byl ve skutečnosti jen obarvená vazelína a destičky před přiložením na pokožku Schafer vždy nechal vystydnout.
Jako kontrolní vzorek pak použil čirou vazelínu. Tehdy se dostavil předpokládaný placebo efekt: lidé Schaferovi tvrdili, že s čirou vazelínou cítí víc bolesti než s tou modrou. Části účastníků pak Schafer hned po prvním sezení vše prozradil a části naopak až po několika pokusech.
A právě v tento okamžik se projevilo zvláštní fungování mysli: ti, kteří podstoupili pokus s modrým gelem vícekrát, i nadále tvrdili, že modrý gel funguje a díky němu bolest necítí. Tvrdili to, i když jim Schafer opakovaně vysvětloval, že to není možné. Dobrovolníci trvali na svém i ve chvíli, kdy keramické destičky byly opravdu rozehřáté.
Studii publikoval časopis Journal of Pain. „Stále se máme co učit o roli placeba,“ shrnul vedoucí Schaferovy práce, profesor Tor Wager. Jakmile prý dojde k osvojení reakce na vybraný stimul za určitých podmínek, mozek na něj může i nadále reagovat podle tohoto vzorce. I když ví, že jde o faleš, o placebo. Výsledky výzkumu by prý mohly být uplatnitelné při odvykání drogové závislosti.
