Do téhle křehké dámy byste neřekli, že šéfuje zemědělcům z Pardubicka a Chrudimska. Vanda Rektorisová ale umí být rázná a s farmáři už zažila dobré časy i blokády na dálnicích. Do devadesátitisícového města také pomohla přivést trhy.
Vaječná krize, která v posledních týdnech plní stránky novin, byla podle ní jen začátek. Po omeletách podraží také česká klasika - vepřová se zelím. Nářky a stížnosti na přístup státu i velkých obchodních řetězců provázejí zemědělce prakticky každou sezonu. Rektorisová ale svým lidem věří. „Musí se to dělat srdcem,“ tvrdí šéfka místní agrární komory.
Jednou je moc zima, podruhé moc teplo, jindy se zase nepovede něco jiného. To je zemědělství opravdu tak riziková branže?
Určitě je, protože záleží opravdu na tom třetím vlivu, svrchu dáno, či nedáno. To zemědělci ovlivnit nemůžou. V poslední době jsou navíc v počasí takové excesy, na které jsme nebyli zvyklí, takže ono to opravdu vypadá, že zemědělci pořád brečí.
No právě, nevadí vám tahle image věčných stěžovatelů?
S tím se nedá nic dělat, protože „poručíme větru dešti“, to už tady jednou bylo. Takže zaplaťpánbůh, že se s tím zatím nedá nic dělat.
I přesto jste se pro zemědělství rozhodla, co vás sem vlastně nasměrovalo?
Můj bratr pracoval v JZD a já jsem tam trávila skoro každé prázdniny, chodili jsme třeba jednotit řepu. Doma jsme měli krůty, husy, králíky a to mě bavilo. Všichni ve škole malovali rodiče, jak se opalují u rybníků, já zase vyorávače řepy. Říkala jsem si, jíst se musí pořád, ještě jsem neznala paralelu, že si když tak něco dovezeme, takže jsem šla na střední zemědělskou a potom i na vysokou školu.
No ale nevypadáte jako klasický zemědělec. Spíš bych to viděl na nějakou šéfovou banky nebo majitelku klenotnictví. Berou vás kolegové, už jste si vydobyla svoji pozici?
Jak to říct… Zemědělci jsou taková prazvláštní odrůda. Oni jsou takoví spíš introvertní a jsou velmi konzervativní i v tom, co se týče komunikace. Takže nám chvilku trvalo, než jsme našli společnou řeč. Možná jsem občas opravdu měla ten pocit, že mě spíš berou podle těch šatiček a střevíčků. Na poli mě ale nikdo v lodičkách nepotká. Tam ctím gumáky a tepláky.
Když byla před třemi lety mléčná krize, tak jste šla do blokád taky. To vám také mohlo pomoci k respektu mezi zemědělci.
Asi ano. Rok 2009 byl pro zemědělce asi nejkritičtější, hlavně v mléce, kvůli nízkým výkupním cenám. Museli jsme se postavit za stejnou věc, takže se mnou ostatní potřebovali komunikovat.
To je potom asi docela zpestření, když vás sem přijede naopak blokovat svérázný novinář J. X. Doležal.
Ano, to bylo hodně pestré, a hlavně nečekané. Na to jsme opravdu nebyli připravení. Schůzku si domlouval kolega a jen mi zavolal, ať nachystám podklady. Doležal nám obsadil kancelář, postavil na stůl tři diktafony a začal s námi dělat spatra rozhovor, jak to, že neumíme to mléko dělat levněji než Němci.
Jak na tom jsou čeští zemědělci, bude to mít za pár let kdo dělat?
Trend zemědělství obecně je spíše na sestupné úrovni. Co se týče nástupců, je to to samé. Říká se, že vysoké školy zemědělské vyprodukují pouze tři agronomy nebo zootechniky ročně. Zemědělství prostě není obor, který by byl nějak dobře placený a ti lidé se do toho nehrnou.
Na vesnici dřív bývaly zahrádky u každého domu, teď je lidé ruší, protože se jim něco pěstovat prostě nevyplatí. To asi také není dobře, že?
Myslím, že tenhle trend se zlomí. Teď máme aféru vajec, kolega, co prodává kuřice, má kilometrové fronty, slepice jdou strašně na odbyt. Trend muškátů a anglických trávníků bude zase ustupovat a lidé se k těm pěti slepicím vrátí.
Kolik českého zboží se dá najít v obchodech?
To je hodně diskutabilní. Před dvěma lety jsme dělali kontrolní nákupy a vycházelo nám číslo kolem čtyřiceti až padesáti procent.
To asi není úplně pozitivní číslo.
Není. Trošku zazlívám těm nahoře, že máme pořád nějaké výmluvy. Že nemůžeme nikoho omezovat, protože jsme v Evropské unii a tak dál. A pak se dozvíte, že když vyvážíte kamion chlazených kuřat, tak třeba v Německu ten kamion zastaví, odeberou vám vzorky, čekáte, jak dopadnou, a on se zatím celý ten kamion zkazí. Oni si to dovolit můžou a ty páky si najdou, vy si to příště rozmyslíte a s tím kamionem tam nepojedete.
Proti velkým marketům jste se rozhodla jít a byla jste u začátku selských trhů v Pardubicích. Jak to s nimi vypadá?
Trhy se zase rozbíhají, ale už víceméně na zkoušku. Na začátku byl obrovský zájem mezi prodávajícími a kupujícími, teď to trochu upadá. Hlavně ze strany prodejců, protože to pro ně nemá takový ekonomický efekt. Když pojedete s ředkvičkami kolik kilometrů do Pardubic, zaplatíte ještě za stánek, tak se to prostě nevyplatí. Začalo to na nějakých čtyřiceti prodejcích, teď tam bude kolem patnácti až dvaceti stálých stánků. Chodí tam stálí zákazníci, kteří se vrací ke svým obchodníkům.
Ale abychom nezamluvili ta vejce. Před Velikonocemi se asi nedá čekat, že by cena šla dolů…
Určitě ne, vejce nejsou, takže cena určitě nespadne, protože prodejci si to budou držet jako marketingový tah. Pak se cena asi sníží, ale myslím si, že už se nikdy nedostane tam, kde byla před vaječnou krizí.
Takže když jednou vyletí, už se dolů nevrátí?
Myslím, že ne. Zemědělci museli splnit normy Evropské unie, museli investovat nemalé peníze. Tím se to vejce samozřejmě zdražilo. Ale cenu šroubují hlavně obchodníci. A nějakých sedm korun, to už je u mě lichva. Tím, že jsme slepicím sebrali garsonky a dali jsme jim 1+1, tak těch slepic logicky bude míň.
Co bude dál? Co vyskočí nahoru příště?
Stejná situace se čeká u vepřového masa a výrobků z něj. Od roku 2013 nastupují nová kritéria, která se týkají březích prasniček a prasnic, co budou rodit. Ty také musí mít víc prostoru. Je to podobná situace jako u slepic. Jenže třeba v Německu taky snížili stavy, ale pořád mají vajíčko oproti nám za dvě padesát nebo za tři koruny. Je to tím, že jsou ve výrobě soběstační. Což my nejsme.
Proč?
Tím, že jsme tady nakupovali levnější vajíčka z Polska, tak jsme prakticky zničili některé chovy nosnic, protože zkrátka nemohly tomu tlaku konkurovat. Teď je krásně vidět, že naši to nedokážou pokrýt. To není, jako že se vypne knoflík u nějakého spotřebiče, a když ho potřebuju, tak ho zase zapnu a jedu dál. U zvířat to takhle nefunguje.
Co se týče soběstačnosti, kde máme ještě slabiny?
Jednodušší by bylo se zeptat, kde je nemáme. Podle čísel se u nás živočišná výroba nevyplatí dělat téměř vůbec. Něco málo se ještě vyplatí z hovězího, ale to jde všechno ven. Co se u nás vyplatí, je rostlinná výroba. Na polích je dvaadevadesát procent obilovin a olejnin. Chybí řepa, jetel nebo vojtěška. Všechno, co vlastně šlo těm zvířatům. Už by to nemělo co sežrat. Jenže pak to bude chybět v osevních postupech a půjde dolů kvalita půdy. Klesne její úrodnost.
To je skoro až horor. Baví vás ta práce ještě?
Jsem možná naivní, pořád ještě věřím. Zemědělci jsou nejen trochu zvláštní, ale hlavně je to srdeční záležitost. Kdybyste se v tom měl pohybovat jako tvrdý byznysmen, tak to prostě odkrojíte, protože vás to táhne do ztráty. To se musí dělat srdcem.
VANDA REKTORISOVÁ
• Je jí 35 let a má jedno dítě.
• Studovala Mendelovu univerzitu v Brně a Brno International Business School.
• V Pardubicích spoluzakládala selské trhy pro místní zemědělce a výrobce.
• Je ředitelka Okresní agrární komory Chrudim a zároveň ředitelka Regionální agrární komory Pardubického kraje.
• Umí řídit traktor a králíky zabíjí vlastníma rukama.
