Veslováním si připomíná mládí

Petr Suchý zasvětil veslování celý život. Pomáhá mu prý zvládat náročné situace.

I když je charakter padesátiletého veslaře kovaný tvrdým sportem, působí skromně a pokorně. Při rozhovoru se skoro omlouvá, že zdržuje. Stejně výmluvný pohled měl, když jako mladý blokoval start druhým závodníkům. Bojoval totiž o Duklu. Letos skončil na mistrovství Evropy čtvrtý na párové čtyřce.

Je běžné, že se veslaři udrží tak dlouho na špici jako třeba legendární pětinásobný olympijský vítěz Steven Redgrave?

Podle mě tělesná schránka snese tréninkovou a závodní zátěž do pětatřiceti let. Mně je padesát a nemohl bych samozřejmě startovat s mladými závodníky. Snesu srovnání jen ve veteránské kategorii.

Přesto jste musel před letošní sezonou zvládnout skoro profesionální přípravu. Co vás motivovalo?

Oslovili mě mladší kamarádi, abych s nimi usedl do párovky. Byla to výzva. Možnost vrátit se do minulosti, zavzpomínat na dobu, kdy jsem veslování hodně dával. Ve svém podvědomí jsem to přijal jako odreagování od stresů v běžném životě.

Berete závodění v padesáti letech jako bonus?

Jsou okamžiky, kdy sednu rád na kolo a sám se projedu přírodou. Závod je něco jiného. Zažíváte adrenalin, endorfiny vás zaplavují. Jako když byl člověk mladý.

Veslování obrovsky bolí. Máte to zapotřebí?

Při předstartovních okamžicích, kdy je tělo svázané trémou, že nejsem ani schopný komunikovat, si říkám, proč to všechno dělám. Ale když se jedu roztrénovat před startem, vybaví se mi veslařský život. Doby, kdy jsem dokázal vyhrávat. V tu chvíli se těším z toho, že můžu i v pozdějším věku zažít to samé. Člověk je během přípravy zvyklý na bolest. Potom je ochotný absolvovat ji v závodě. Když dobře dopadne, pocity v cíli veškerou bolest a trému vynahradí.

Jste jako veterán schopný povznést se nad stres, který jste jako mladý před závodem prožíval?

Teoreticky by to tak mělo být, ale pořád se snažím o dobrý výsledek. Všechno je tak, bohužel, stejné jako ve dvaceti.

Vzpomenete si na své první velké vítězství?

Bylo to na sečské přehradě v Pardubicích. Musel jsem dobře zajet, abych se dostal do Dukly.

Podařilo se to?

Potřeboval jsem tenkrát rychlejší loď. Moje byla stará, ale hlavně pomalá. Byl jsem domluvený s kamarádem z Tábora, který už trénoval na Slávii, že mi půjčí špičkovou loď.

On ji nepotřeboval?

Jel dva závody přede mnou. Byli jsme domluvení, že si pro ni doběhnu a přejedu na ní ke startu.

Jak jste to stíhal?

Bylo to drama. Při přejezdu jsem jako mladý klouček z Tábora blokoval další start. Rozhodčí na mě megafonem volal, abych opustil dráhu. Jedno, druhé, další varování. Já si říkal své, ale cítil jsem zodpovědnost za kluky, kteří měli odstartovat. Každé zdržení je pro závodníka nepříjemné. Takže jsem už v té chvíli jel jako o život a na start dorazil s jazykem na vestě. Kromě jiných jsem musel na skifu porazit kluky, kteří se zrovna vrátili z mistrovství Evropy, kde na párovce vyhráli. Jel jsem úplně na krev. Pamatuju si křik diváků. Na půjčené lodi to doslova letělo, já zvítězil a vzali mě na Duklu.

Byla pro vás Dukla zlatými časy?

Mohl jsem se věnovat sportu profesionálně. Tréninky třikrát, čtyřikrát denně. Masér, jídlo, vitamíny, trenéři, všechno nám servírovali. Do té doby jsem studoval, chodil na brigády, nebo pracoval. Běhal jsem třeba z Mladé Vožice a potom šel na vodu, abych měl víc fází.

Dostavily se na Dukle úspěchy?

Za tehdejšího Československa byla velká konkurence. S naší posádkou se nám podařilo být třeba druzí nebo třetí na mistrovství republiky. Po vojně jsem se musel rozhodnout. Buď Praha a profesionální tréninky, nebo hobby veslování v Táboře. Rozhodla chuť vrátit se na jih, věnovat se veslování dlouhodobě a pracovat.

Na podzim mají v Táboře začít s vypouštěním Jordánu. Kde budete trénovat?

Máme v záloze nejkrajnější řešení. Kajakáři by nás nechali s loděmi na řece, kde bychom i trénovali.

Už jste někdy na řece trénoval?

Bylo mi šestnáct, sedmnáct. Když byl Jordán zamrzlý, vzali jsme lodě na rameno nebo na kárku a šli trénovat na Lužnici.

Co cítíte, když jste v loděnici sám?

Dýchají na mě první kroky u vesel, mládí, optimismus, chuť dělat nějaký chlapský sport. Loděnice v přední části má po desetiletí stejnou atmosféru. Člověk si tak vzpomene na bezstarostná léta.