Narodil se v Berouně před jedenatřiceti lety, studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, Anglo-American College, École Superieure de Commerce et Management a Nottingham Trent University v Brně. Nyní se připravuje na postgraduální studium na Vysoké škole Sv. Alžběty. Věčný student Viktor Korček byl na berounském gymnáziu zakládajícím členem ochotnického spolku Herci první generace. Příležitostně vystupuje v zábavném hudebně tanečním uskupení Božani.
Své aktivity rozšířil o organizování sbírky brýlí pro Afriku pod křídly humanitární organizace Adra. Jejím cílem je nashromáždit co nejvíce funkčních dioptrických brýlí, které už jejich majitelé nepoužívají a poslat je lidem ve spádové oblasti nemocnice Itibo v Keni.
Na to, kolik jste toho v životě dokázal, jste relativně mladý. Dva roky jste byl místostarostou na berounské radnici, osm let v zastupitelstvu. Co děláte teď?
Je toho víc. Pracuji střídavě na vysokých manažerských postech jako je například marketingový ředitel, obchodní ředitel či ředitel společnosti. V současné době jsem dočasným šéfem jedné ze sítě očních klinik.
Takže tam se zrodil nápad posílat brýle do Afriky? Zahájit tuhle sbírku byl dlouhodobý záměr vedení kliniky. Obdobné sbírky organizují podobná zařízení po celém světě a v případě oční kliniky je to naprosto logické. Naši pacienti už obvykle po operaci brýle nepotřebují, a tak je dobré hledat možnosti, jak je ještě využít.
Jak sbírka funguje? Kam lidé brýle nosí a co se s nimi potom děje? Většina lidí brýle posílá na naše kliniky. Někdy je jich tolik, že u mne v kanceláři není k hnutí, protože je zaplněná krabicemi s optikou. Vybalujeme je až při třídění. Všechny samozřejmě důkladně vyčistíme, přeměříme a popíšeme.
Jste s výsledkem sbírky spokojeni? Vzhledem k tomu, že se nám sešlo kolem deseti tisíců kusů brýlí, tak rozhodně. Můj dík patří mimo jiné i patronům akce, hercům Jirkovi Mádlovi, Tomášovi Krejčířovi a zpěváku Petru Kotvaldovi, který sbírce dokonce věnoval celé vánoční turné svých koncertů. Spolupráce s těmito lidmi je radost.
Jak a kam získané brýle putují?
První jsem letos v lednu do Keni symbolicky odvezl já. Předal jsem je do rukou Aleše Bárty, který je vedoucím projektu keňské nemocnice v Itibo. Naši snahu ocenila i česká velvyslankyně v Keni Margita Fuchsová. Ta je projektem doslova nadšená a hodně nám pomohla. Styk s keňskými úřady není totiž vůbec jednoduchý. Pár tisíc brýlí už je v současnosti v nemocnici, další tisíce v překladových skladech a asi polovinu ještě zbývá roztřídit a vyčistit. To zabere hodně času.
Jak sebrané brýle v Africe rozdělujete?
V Itibo díky brýlím otevřou malou oční ambulanci a budou je předávat zájemcům. Spádová oblast této nemocnice zahrnuje několik set tisíc lidí, takže tam najde uplatnění opravdu značné množství brýlí.
V čem mohou brýle Afričanům pomoci?
Především samozřejmě v možnosti snáze se naučit číst a psát, protože právě tohle bývá se špatným zrakem skutečný problém. A z negramotnosti se rodí další potíže, nízký příjem, bezbrannost vůči úřadům a řada dalších důsledků. Brýle také často odstraňují bolesti hlavy.
Mnohým Afričanům budou určitě i náramně slušet, takže pravděpodobně ovlivníme africkou brýlovou módu. Vážně, brýle mohou lidem doslova změnit život.
V současnosti už brýle nepřijímáte?
Přijímáme, sbírka běží dál. Její ukončení jsme zatím neplánovali. Tím spíše, že dárců k našemu překvapení stále přibývá. Nejaktivnější sběrná místa jsou uvedena na internetových stránkách www.dejmebryleafrice.cz. Rádi tam přidáme i další místa, pokud se nám někdo přihlásí.
Do sbírky se zapojila i řada osobností. Které? Třeba Karel Vágner. Je to hudebník a obchodník, ale také vášnivý cestovatel. Můj zájem o Keňu ho přímo nadchl a nakazil, takže jsme nakonec po Africe putovali více než dva týdny. Na podobné cesty je Karel ideálním společníkem. Dá se na něj spolehnout a má smysl pro humor. To samé platí i o jeho synu Josefovi.
Smysl pro humor a naše představy o Africe? Jde to vůbec dohromady?
Je pravda, že zrovna Karlovu synovi Pepovi při pohledu na životní podmínky jeho vrstevníků často docházel humor. Ale to koneckonců nám všem, protože mnohé z každodenní africké reality je opravdu šokující. Pepa mně i dalším pracovníkům charity nabídl, že také rád pomůže. Ale nadšení a zábava nesmějí chybět. Z plánovaného fotbálku s místními dětmi bohužel sešlo kvůli silnému dešti. Pepovi ale třeba úžasně zazpíval kostelní sbor v Itibo. Asi proto, že si uměl domorodce získat. Nějaká nafoukanost či poznamenanost slávou na něm vůbec nejsou znát. Také z toho důvodu mu přeji, aby se mu v muzice dařilo. Ale to asi nebude žádný problém, protože tenhle skokan roku zpívá dokonce lépe než já. A to neříkám často.
Zůstane jen u sbírky brýlí, nebo chystáte další projekty?
Keňa se zdá hodně vzdálená, ale záleží jen na ochotě a vůli. Takže s Pepou i Karlem připravujeme další aktivity na pomoc Itibo. Zřejmě nás podpoří i režisér Zdeněk Troška, se kterým jsem o projektu mluvil a který se na podzim chystá v Keni natáčet novou komedii Doktor od jezera hrochů. Zdeněk je veselý a optimistický člověk, určitě něco vymyslí i pro úsměvy tamních dětí.
Společně s kolegy z Českého komitétu pro vědecké řízení podporujeme také projekt Afrika Africe www.africa-for-africa.eu, jehož cílem je založit centrum pro mladé, zaměřené na znevýhodněné lidi ze slumů v Nairobi.
Jak by měl takový projekt v praxi vypadat? Pracovníci centra by mladým Keňanům poskytli společenské a zdravotnické informace a nabídli by jim dokonce výuku práce s počítačem. Slumy v Keni jsou charakteristické vysokou mírou sociálních problémů, včetně rodinných sporů, a všeobecným nedostatkem povědomí o tématech, jako je vysoký počet těhotenství nezletilých dívek, drogové závislosti a kriminální činnost. Osvěta by měla předcházet šíření nakažlivých chorob mezi obyvateli slumů. Je to úžasný projekt, který stojí na skutečném příběhu chlapce ze slumu, jenž v Evropě získal doktorát a teď celý projekt řídí. Je to můj dobrý kamarád a první černý husitský kněz Dr. Phanuel Osweto PhD.
Změnil pobyt v Africe váš pohled na život v Česku?
Definitivně jsem si uvědomil, že mám nadprůměrnou hmotnost. Dále jsem si uvědomil, jaké máme štěstí, že žijeme v Evropě.
Došlo mi, že šťastná země není ani ta, kde vládnou jen ekonomické zákony a právo silnějšího jako v Keni, ani ta, kde vše řídí stát. Štěstí je tam, kde se daří svobodnému obchodu, ale kde i úspěšní odpovědně a s láskou pomáhají ostatním.
Jak se vám líbí africké dívky?
Musím říct, že jsou velice milé a usměvavé. Jejich životní optimismus jim mohou Češky jen závidět.
Afričanky mají velkou prioritu ve vybudování rodiny a rozvodovost je tam prakticky nulová. Naštěstí to tam není jako u nás.
Co na vaše aktivity říká vaše rodina?
Má rodina mne od dětství podporuje ve všem, co má nějaký smysl a co považuji za důležité. Neměli to se mnou vždycky jednoduché. Zejména mé politické období bylo psychicky náročné, protože ze slova politik se stala téměř nadávka a ze spojení politická strana ekvivalent k loupežnické bandě. To je pak těžké se angažovat i v komunální politice. Myslím si, že politiky je třeba hodnotit kus od kusu, neškatulkovat je podle toho, kdo je zrovna předsedou jaké strany nebo zda onen předseda jede na dovolenou na jachtě. Vím, že moudří a slušní lidé jsou napravo i nalevo, osobně mám přátele v celém politickém spektru a podobnou toleranci očekávám i při hodnocení mých vlastních názorů druhými. Rozmanitost smýšlení je motorem vývoje a nemusí být jen důvodem k hloupé a povrchní mezilidské nenávisti.
Máte vůbec čas na své berounské přátele a kamarády?
Přátele mám díky své práci prakticky všude, nejvíc mi jich ale zůstalo doma. Ctím zásadu neopouštět staré známé pro nové a že teprve léty prověřené přátelství je to, za které stojí bojovat. Osobně jsem hrdý, že jsem čistokrevný Berouňák a naše město propaguji všude, kam přijedu. Za hranicemi i za mořem. Člověk by měl vědět odkud je, jaké hodnoty ho utvářely, jací lidé ho vychovávali, a mít tak pevnou půdu pod nohama pro vlastní životní kroky. Osobně lituji každého, kdo nemá ten svůj vlastní „Beroun“.
Nechcete se v Berouně vrátit do tamní politiky?
Možná, pokud mi někdo dá hlas. Mluvím ale o politice komunální. Ta vyšší už je spíše mocenskou hrou než službou voličům a rozvoji vlastního města. Kromě toho nemám zapotřebí ukazovat se v bulváru bez horní části plavek.
