Měla zvláštní dětství. Nedávno se však Julie vydala vlastní cestou a téměř symbolicky se stihla setkat se svojí babičkou, herečkou Milenou Dvorskou, s níž se její rodiče kdysi ve zlém rozešli.
„Objevil se nápad, že by o babičce Mileně mohl vzniknout životopisný film. Ráda bych ji hrála,“ říká třiadvacetiletá dívka.
Loni 4. listopadu opustila dům rodičů v belgickém Ostende. Její oporou je Danslav Slavenský, s nímž se seznámila přes internet. Záleží jí na tom, aby nikdo nepokládal její čin za romantický kousek zamilované dívky.
Na otázky e-mailem odpověděla vstřícně a upřímně. Místo, kde se nyní zdržuje, však tají.
I v nejlepších rodinách utíkají dívky za svým milým, když rodiče lásce nepřejí. Byl to váš případ?
Můj otec říká, že jsem utekla za dobrodružstvím, ale tak to není. Učím se žít „normálně“. Taky chci ukázat sourozencům, že tomu, v čem jsme žili, se dá vzepřít, i když oni na to ještě teď nejsou zralí.
Rodiče musel váš odchod zasáhnout, i když to nedávali moc najevo. Jste s nimi v kontaktu?
Bohužel ne. Byla bych ráda zůstala v kontaktu, ale zkusila jsem to a obrátilo se to proti mně.
Vyrůstala jste ve velké uzavřené rodině, nikdo z dětí nechodil do školy. Psychologové by řekli, že téměř ani nejde se z takového vlivu vymanit. Jak to zvládáte?
Jde to. Třeba na domácím studiu dříve nebylo nic divného, do minulého století to bylo běžné. Asi mi to dává unikátní pohled na svět. Svým způsobem mě to činí nezávislejší.
Na střední škole v americkém Illinois, kterou teď studujete, po vás nechtěli žádná vysvědčení?
Tu školu založili speciálně pro děti, které byly vzdělávané doma, a tudíž nemají vysvědčení. Jde o dálkové studium. Já k tomu navíc ještě dělám přípravný kurz na univerzitu a velice se na to, až budu pokračovat ve studiu na vysoké škole, těším.
Máte už promyšlené, co byste chtěla studovat a kde?
Chci se vrátit do Česka. Ráda bych studovala na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Mají tam obor, který mě velice zaujal – východoevropská studia. Jen co budu mít středoškolský diplom, podám si tam přihlášku.
Prahu si možná pamatujete, když jste jako dítě chodila za babičkou. Jak na vás město zapůsobilo nedávno, když jste Milenu Dvorskou navštívila?
Praha je pro mě velice důležité místo. Když jsem na podzim přijela, nadchla mě a ohromila. Zdála se mi živější, ačkoli neztratila nic ze své tajemné atmosféry. Z dětství si ji pamatuju pochmurnější, šedou. Ve vzpomínkách vidím samá lešení. Vzpomínám, jak jsme s mámou jezdily tramvají a já chtěla, aby mi ukazovala třeba věž Daliborku, Emauzy, sochu Palackého, sochu Jiráska, kterému jsem říkala Jaroušek. Všechny mé dosavadní sny se odehrávají v jednom městě. Neuvědomovala jsem si, že je to Praha, až když jsem po letech přijela.
Zdávalo se vám o nějakém konkrétním místě?
Panoramata typická pro Prahu, jako třeba Hradčany, jsem nikdy ve snu neviděla. Spíš menší detaily. Dlažbu, ulice, zákoutí.
Kolikrát jste se s babičkou vlastně stihly vidět a co jste si řekly?
Byly to hektické dny. Měsíc strašně uběhl. Viděly jsme se minimálně pětkrát, a když jsem byla u příbuzných mimo centrum Prahy, každý den mi volala, aby se ujistila, že jsem v pořádku a mám se dobře.
Z čeho teď vlastně žijete?
Jsem finančně soběstačná, mám dvě zaměstnání. Pracuji v cateringové společnosti a taky pečuji o děti. Nechtěla jsem už žít na dluh a půjčovat si. Rodiče chtěli, aby se někdo z jejich spřízněných lidí podepsal jako můj zaměstnavatel, přestože bych nebyla nikde zaměstnaná. Myslím, že to došlo moc daleko. Všichni kolem rodičů jsou v tom beznadějně zamotaní a mělo by se s tím něco dělat. Nějak jim pomoci. Ale nechci to rozvádět.
Věříte, že je váš otec Mesiáš a má na tomto světě zvláštní poslání?
Ne. Nikdo si nemůže přivlastnit duchovní sílu, která patří všem lidem.
Spojujete svůj budoucí život s Danslavem, žijete spolu?
Můj přítel se momentálně připravuje na doktorandské zkoušky. Je pro mě nesmírně důležitý. I když mi ho rodiče zakazovali, zůstali jsme v kontaktu. Je to bystrý, vzdělaný člověk, na kterého se mohu spolehnout.
Mluvili jste někdy s rodiči o tom, jak to bude, až vy děti dospějete?
Mluvilo se o rozličných možnostech, ale nikomu nikdy nepřišlo na mysl, že bychom si my děti našly partnery mimo komunitu. Samozřejmě že jsme vždy byly do určité míry v kontaktu s lidmi z „normálního“ života, ale nikdy jsme je nebraly jako rovnocenné lidské bytosti. Zkrátka jsme nikdy nepočítaly s tím, že bychom navázaly nějaké bližší vztahy, ani prosté přátelství.
Myslíte, že váš čin rodiče někdy pochopí?
Já bych si to moc přála, ale nevím. Moji rodiče jsou milí lidé, dokud neuděláte něco proti jejich názorům. Stejně ale doufám, že žádný světonázor nevymaže skutečnost, že jsme z jedné krve.
Máte v plánu rodiče navštívit?
Chtěla jsem přijet do Ostende a vyzvednout si svoje věci, ale zatím se to neodvažuju udělat.
Čí to byl vlastně nápad s tím filmem o babičce?
Napadlo to Dana, ale mně se to hned zalíbilo. Herectví bych ale stejně ráda zkusila. Opravdu bych chtěla, aby ten film vznikl, snad pro tuhle myšlenku někoho získám.
A děláte pro to něco?
Mám nějaké kontakty na filmaře v Česku, například na Václava Marhoula nebo Jiřího Stracha, taky nějaké kamarády na FAMU. Ozvu se jim, protože by to mohlo být hodně zajímavé. A zároveň i krásná památka babičce.
