Přerov, Teplice nad Bečvou/ Otočit kohoutkem nebo zdvihnout páku baterie a napustit si vodu je jedna z nejjednodušších věcí v domácnosti. Než však voda do umyvadla či vany doteče, urazí dlouhou a složitou cestu. Kromě klasické pitné vody slouží lidem na Přerovsku i léčivá minerální voda v Teplicích nad Bečvou. Sedmička zjišťovala, jak se obě dvě k lidem dostávají.
Než pustíme kohoutek
Společnost Vodovody a kanalizace Přerov vyrábí vodu pro 133 tisíc obyvatel Přerovska. K nim putuje z úpraven vod přes vodojemy 964 kilometry vodovodní sítě a dalšími 260 kilometry vodovodních přípojek.
Voda pro Přerovsko pochází ze dvou zdrojů. „Jeden je ve štěrkopískových jezerech u Tovačova, tuto vodu mícháme v úpravně v Troubkách s třetinou podzemní vody z pramenů u Troubek. Vodu čistíme přes filtry a upravujeme tak, aby byla pitná. Pak ji vytlačíme do vodojemů. Dva hlavní jsou u Horní Moštěnice,“ vysvětluje ekonomický náměstek Vodovodů a kanalizací Přerov Jan Sabadoš.
Druhý zdroj vody je z Ostravského oblastního vodovodu. „To je upravená povrchová voda. Hlavní předávací komora je ve Stříteži nad Ludinou. Od tohoto místa zodpovídáme za kvalitu vody my,“ říká náměstek.
Zatímco lidem z Hranic a Lipníka teče z kohoutků ostravská voda, v Přerově záleží na tom, na kterém břehu lidé bydlí. „Levobřežní část města zásobujeme vodou z Troubek, pravobřežní část z Ostravy. Oba systémy jsou propojené potrubím přes Bečvu, a voda tak může protéct z jedné strany na druhou. Využili jsme to například při povodních,“ říká Sabadoš.
Kvalitu vody, kterou vyrábějí, pracovníci vodáren bedlivě sledují. „V úpravně vody je laboratoř, ve které denně prověřujeme kvalitu. Pravidelně také sbíráme vzorky u obyvatel v každé obci,“ vysvětluje Sabadoš.
Voda, která lidem teče na Přerovsku z kohoutků, je podle něj srovnatelná s balenými láhvemi z obchodu. „Možná je i lepší než voda v plastových láhvích, které někde leží třeba měsíc. Naše voda, která teče lidem z kohoutku, je spotřebovaná maximálně do týdne,“ uzavírá.
Léčivá kyselka
Do plastových láhví a do kanystrů si chodí lidé z Přerovska pro dvaadvacet stupňů Celsia teplou kyselku k pramenům v lázních Teplice nad Bečvou. „Největší odběr je u zdroje Janáček a u Gallašova zdroje vždy v červenci a v srpnu. Na každém místě si lidé natočí padesát tisíc litrů kyselky za měsíc,“ říká lázeňský balneotechnik Zdeněk Růžička. Ten hlídá správné čerpání přírodního léčivého zdroje, jeho kvalitu a teplotu.
„V roce 2000 a 2001 si lidé brali dvakrát tolik minerálky než dnes. Pak se začalo psát, že pro vysoký obsah minerálních látek není vhodné pít ji ve velkém množství, a lidé s ní začali zacházet jako s výjimečným potravinovým doplňkem,“ upřesňuje balneotechnik.
Kyselka obsahuje oxid uhličitý a vápník, který se z ní dostává do těla nejpřirozenějším způsobem. Odborníci doporučují tři deci denně, maximálně litr. Předávkování teplickým „zlatem“ by zatěžovalo ledviny.
V lázních jsou čtyři venkovní místa, kde vytéká kyselka. Jurikův a Kropáčův pramen, Janáčkův a Gallašův zdroj. „Do obou zdrojů přitéká potrubím kyselka z Kropáčova pramene,“ upřesňuje balneotechnik. Nejhlubší ze všech je Jurikův pramen, ze kterého proudí voda z hloubky 102 metrů.
Kromě toho existují ještě dva prameny, ze kterých v lázních vodu neberou. „Je to Gallašův pramen, který se nevyužívá už od sedmdesátých let. A nejnovější je pramen na louce u sanatoria Tereza, který je pojmenovaný HV301. To je záložní zdroj v případě výpadků,“ říká.
Nejnovější vrt vznikl náhodou. V roce 1985 vrtali dělníci zdroj pitné vody pro lázeňskou prádelnu. Nikdo nepočítal s tím, že v hloubce šedesáti metrů narazí na hladinu minerální vody.
Přitom ještě před sto lety vyvěrala kyselka na povrch u Bečvy v místech, kde je kaplička. Vytékala tehdy do řeky. „Když přestala vyvěrat, nezbylo, než ji čerpat. Tak lidé v roce 1934 zprovoznili Kropáčův a Gallašův pramen a v roce 1961 pak Jurikův pramen,“ připomíná Růžička.
Pavilony, kde si mohou lidé čepovat kyselku, jsou přes léto otevřené od sedmi hodin ráno do osmi hodin večer. Když teplota poklesne pod minus pět stupňů Celsia a na kohoutcích se začnou tvořit rampouchy, venkovní pavilony pracovníci lázní uzavírají. „Zastavíme přítok a minerálku vypustíme z venkovního potrubí, aby nezamrzlo,“ říká Růžička.
Když se venku oteplí a na teploměru je pět stupňů Celsia, nastává čas otevřít „kohoutky“ s kyselkou ve venkovních pavilonech. Příprava trvá tři až čtyři dny. „Musíme vyčistit potrubí pitnou vodou, vydezinfikovat ho, vyčistit pitníky a pak necháme odtéct minerálku. Uděláme mikrobiologický rozbor, a když je všechno v pořádku, otevřeme pavilony,“ vysvětluje Růžička.
Kvalitu kyselky odborníci bedlivě kontrolují každý den. „Sledujeme kvalitu vody, která míří do minerálních van, její teplotu i načerpané množství a také hladinu vrtu, aby zdroje nebyly přetěžované a vydržely i pro budoucí generace,“ sděluje balneotechnik.
Automatické měřicí stanice denně kontrolují kvalitu kyselky. „Jednou měsíčně děláme rozbory na mikrobiologickou nezávadnost, dvakrát ročně chemický rozbor, jednou za pět let další specializovaný rozbor,“ upřesňuje Růžička. Ještě se podle něj nestalo, že by teplota nebo kvalita minerálky kolísala. „Proto je také vyhlášená jako léčivý zdroj,“ říká balneotechnik.
Vzácný léčivý zdroj má ochranné pásmo, které sahá například až k Hustopečím nad Bečvou. „Podle zjištění geologů voda vstupuje do podzemí u Hustopečí a u Černotína a prosakuje až do hloubky sedm set metrů, kde protéká vápencovými útvary a tvoří se z ní minerálka. Podle geologů to trvá deset let,“ uzavírá Růžička.
