Vodník vybírá do kasičky, Zajíc si vyhřívá kosti na náměstí | E15.cz

Vodník vybírá do kasičky, Zajíc si vyhřívá kosti na náměstí

Patří k městu stejně jako Černá věž. Známé tváře z ulic. Jaké jsou jejich příběhy?

Jsou nepřehlédnutelní. Přesto je nikdo dobře nezná. Výrazné postavy měly už městské ulice před staletími, o některých by se mohly psát romány. Co se skrývá za jejich vzhledem, většina obyvatel neví. Nesvěřují se na potkání. I proto o nich kolují příběhy. Pokusili jsme se dvířka jejich osudů pootevřít.

Divý muž

Znají ho lidé kolem katedrály svatého Mikuláše, kam pravidelně chodí. Na první pohled vypadá třiačtyřicetiletý Ladislav Wittner jako divý muž. Husté dlouhé vlasy má smotané do dredů, stočené kolem hlavy a neupravené vousy. „O Bibli vím všechno. Všechny její zákony, kdybyste mě probudili třeba o půlnoci,“ svěřuje se muž, který žije s rodiči v nedalekém Srubci. Hledá zaměstnání na stavbách, kde dřív pracoval, což se mu ale nedaří. „Všude mají plno cizinců a Ukrajinců, protože jsou levní. Nám práci vzali,“ mrzí ho.
Při kázání v kostele má nejraději stařičkého faráře Františka Sobíška. Jinak ho lidé potkávají při zkoumání popelnic a kontejnerů. Hledá v nich časopisy a knížky. „Mám rád detektivky, třeba tu o majorovi Zemanovi nebo hříšných lidech města Pražského. Sednu si někam na lavičku na sluníčko a čtu,“ popisuje svůj život.

Vodník

Zdraví Brekeke nebo Dobrý den. Podle toho, v jakou postavu se právě převtělí. Čtyřiapadesátiletého Jiřího Pánka lidé potkávají v převleku za vodníka, šaška, v poslední době mušketýra a Robina Hooda. „On lidi miloval a prince z Nottinghamu zlobil. Ačkoliv dříve boháč byl, lidu se zastával,“ recituje roli z divadelního kusu ochotníků. V kašpárkovském a vodnickém převleku třese pokladničkou. Mává na děti, šklebí se do kočárků. Tvrdí, že vybírá na provoz loutkového divadla. Pokladničkou ale mává i na konci června, kdy přeje rodičům a školákům k vysvědčení. „Letos jsem vyhrál jako vodník Rumpolec Čochtanovu Třeboň,“ představuje se rodák z Moravy.

Zmalovaná paní

Lidé si o ní vyprávějí legendy. Je to bývalá učitelka. Ne, lékárnice. Změnila se po smrti dcery. Jisté je jenom jedno. Před deseti lety žila dnes devětapadesátiletá Ivana Červená v maringotce u železniční zastávky Černý Dub a před šesti lety byla prvním nájemníkem v nově otevřené ubytovně na Okružní ulici. Nevydržela v ní ani týden.
„Lidem nerozumím. Odevšad mě vyhánějí, nevím proč. Co se o mně povídá, není pravda. Dělala jsem všelijaká dělnická povolání v Krumlově, pak rodiče zemřeli. Byla jsem v pořadníku na byt, ale nedostala ho. Deset let jsem na ulici,“ říká žena, která je typická nepovedeným make-upem v obličeji, barevnými vlasy, čelenkou a pestrým oblečením. Vozí tašku na kolečkách. Ubytovny nemá ráda, protože jsou v nich podle ní opilci a agresivní nájemníci. „Já miluju klid. Mám ráda historii. Taky umím předpovídat budoucnost a léčit bylinkama. Po babičce,“ dodává.

Metař František

Málokdo se s ním může měřit ve vědomostech o historii Budějovic. Dvacet let prochází František Franc městské ulice s popelnicí na kolečkách, lopatou a koštětem. Zná každý dům, prodavačku, každého strážníka. Ví, kde a kolik bylo v Budějovicích kin a kde jsou poslední konzoly od tramvajových drátů. Miluje filmy pro pamětníky, sbírá stará domovní čísla. „Nikoho už poezie města nezajímá. Před dvaceti lety mě zaučoval metař, který pamatoval poválečné časy. Ráno vyjížděli s rachotícími dvoukoláky. Bylo jich čtyřicet a říkalo se jim Žižkovo vojsko,“ vypráví devětapadesátiletý muž v montérkách, který si stále píská a prozpěvuje. V sedmdesátých letech nosil dlouhé vlasy a kalhoty do zvonu. Patřil k budějovickým máničkám.

Zajíc

Mohl by radit stavitelům slunečních hodin. Dopoledne tráví na severní straně náměstí v zahrádce kavárny Ambient, protože se tam opírá slunce z jihu. Když zapadá, chodí na večeři do Restaurantu Klika. „Ze sluníčka čerpám energii, je to pro mě životodárný element. Jsem na něm závislý,“ vysvětluje Pavel Šindelíř, jemuž v Budějovicích nikdo neřekne jinak než Zajíc. Opálený muž je profesí strojař, patnáct let ale dělal plavčíka na plovárně a teď je prý za vodou. „Klidně napište, že jsem rentiér,“ říká. Podle výpisu z katastru nemovitostí je spolumajitelem domu ve Skuherského ulici.
Přezdívku získal právě na plovárně. Aby si nemusel pamatovat jména všech žákyň a studentek, říkal jim Zajdo – tak dlouho, až tím jménem začaly oslovovat ony jeho. Svůj věk nechce prozradit, aby tím neodradil mladé dívky. Věková hranice těch, které se mu líbí, je totiž pětadvacet let. Starší prý neměl žádnou.
Svoboda je pro něj nejdůležitější. „Na druhém místě sport, na třetím slunce. Pak velká mezera a pak teprve holky,“ vypočítává. Nemá hodinky, mobil, ani internet. „Za nikoho nezodpovídám, nikdy jsem nebyl ženatý a nemám žádné dítě. Dělám si, co chci, a vyřadil jsem ze slovníku slovo muset,“ tvrdí Zajíc. Narodil se v Kaplici, ale odmala žije v Budějovicích. Považuje se za patriota, který nevydrží týden bez Černé věže. Komunální politika ho nezajímá, ale vyhlásil otevřený boj kuřákům. Proto sedává v kavárnách venku, i v zimě. „Když vysvitne slunce, mám tady v lednu domluvený separátní stoleček. Sedíme u něj třeba v kožichu – na oslavu, že je hezký den,“ uzavírá muž, který se odmítl pro Sedmičku vyfotit.
K dalším známým tvářím patří kytarista na Lannovce, dvojčata jezdící městem na kolech, žena zpívající árie na Sadech či starší muž v zelené kšiltovce, jemuž všichni říkají Chodec.

Láďa Kajbar z Budějovic nikdy úplně nezmizí

Žádná figurka obyvatele Budějovic nespojuje tolik jako drobný snědý Láďa Kajbar. Dokonce inspiroval divadelníky, kteří na jeho počest vymysleli stejnojmenný kabaret. Hrávají asi třikrát ročně, na podzim se chystají do Solnice. „Hledali jsme motiv pro lokální patriotský kabaret a zjistili, že Láďa je pevným pojítkem. Všichni ho měli rádi a vzpomínají na něj. Pokaždé se rozjedou krásné asociace,“ říká herec Jakub Doubrava.
Láďa chodil po Budějovicích s malým tranzistorovým rádiem u ucha. Když mu někdo přístroj ukradl, lidé mezi sebou vybrali peníze na nový. Kolují historky například o tom, že dokáže prostrčit prst z jedné nosní dírky do druhé či že za desetikorunu vyndá skleněné oko. Legendami je opředený i jeho další osud, což dokazuje debata na Facebooku. „Není pravda, že umřel. Žije u Vimperka v domově důchodců, chystáme za ním výpravu. V létě tam prý slavil narozeniny. Ale nikdo neví, kolikáté,“ usmívá se Doubrava.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!