Úsměvná scéna z filmu Samotáři, kdy se postava ztvárněná Ivanem Trojanem převléká za instalatéra, aby se dostala do blízkosti bývalé přítelkyně, je ve skutečnosti dost děsivá.
„To byla opravdu typická ukázka stalkingu. Tedy nebezpečného pronásledování, kdy se jeden z partnerů nesmířil s tím, že vztah skončil. V praxi jsem se ale s podobnou „vynalézavostí“ zatím nesetkal,“ říká Zdeněk Novotný, který vede oddělení mravnostní policie v centru Prahy. Za stalking teď možná začnou padat i tvrdší tresty. Senátor Marcel Chládek přišel s návrhem, který může pronásledovatele poslat do vězení až na dva roky.
Pokud návrh projde, pomůže to?
Pokud by zpřísnění mělo pomoci třeba jen v jednom případě, pak význam má. Jsem zastáncem vyšších trestů u tohoto skrytého násilí. Je nebezpečné a může skončit i velmi tragicky.
Jaký poslední případ vám utkvěl v paměti?
Z nedávné doby si vybavuju případ jedné dívky, která ještě nebyla plnoletá. Po rozchodu se starším přítelem od něj začaly chodit textovky, že se s koncem vztahu nesmíří. Že se zabije a podobně.
Co se dělo pak?
Čekal na ni u školy, u domu, v jednu chvíli už na ni vyvíjel enormní tlak. Přešel k nebezpečnému vyhrožování, což je trestný čin, za který může dostat až tři roky. Měli jsme vážnou obavu o dívčino zdraví. Muže jsme zadrželi, v současné době je ve vazbě.
Jak se vlastně člověk stane stalkerem?
K nebezpečnému pronásledování dochází nejčastěji mezi blízkými lidmi. Partnery, kolegy z práce nebo i mezi rodiči a dětmi. Je to logický proces, málokdy se stane, že se lidé rozejdou v klidu, po vzájemné dohodě. Jeden často nepřijme skutečnost, že vztah prostě skončil. Přemýšlí, jak ho ještě zachránit a zvrátit partnerovo rozhodnutí.
Jak to pokračuje?
Snahou o zpětný kontakt. Telefony, maily, vyvolávání schůzek. Pronásledovatelé chodí za oběťmi do práce, čekají před domem, školou. Odmítání ještě víc podněcuje jejich snažení. Čím míň se jim vede, tím víc sahají k nátlaku. A od pokorných mailů a esemesek přechází k dominantnímu tónu.
Tím to často nekončí, že?
Ve většině případů přejde stalking do nebezpečného vyhrožování. A někdy sahají lidé i k vydírání.
Jak často dojde na násilí?
Ne všechny případy nám lidé nahlásí. Ale je to zhruba každý desátý až patnáctý případ.
Vyšetřoval jste i stalking, který skončil vraždou?
Naše oddělení naštěstí ne.
Je Praha, co se týče stalkingu, odlišná od jiných českých měst?
To si nemyslím. Zatím se tu naštěstí nerozvíjí stalking v podobě pronásledování známých osobností, v tom by Praha teoreticky jiná být mohla.
Řešil jste někdy takový případ?
Měli jsme tu jeden takový. Ale tam podle mě nebyla motivací pachatele skutečnost, že šlo o slavného člověka, ale osobní vztahy.
Když budu Heleně Vondráčkové neustále posílat zprávy, že ji obdivuju, tak si na mě došlápnete?
Pokud to začne zasahovat do jejího osobního života, pak o tom nepochybujte.
Je těžké rozeznat, kdy jde o naštvanou esemesku, a kdy už o stalking?
Velkou roli hraje cit kriminalistů. Ne každá zpráva nebo žádost o schůzku musí být stalking. Důležitá je dlouhodobost obtěžování. Řádově můžu říct, že by mělo dojít aspoň k deseti situacím, kdy oběť dostane nevyžádanou esemesku, mail nebo zažije „náhodné setkání“. Když k tomu dojde během jednoho dne, nelze to brát jako stalking. Řešíme většinou případy od jednoho měsíce. Ale pokud je nátlak intenzivnější, pak dobu „čekání“ můžeme zkrátit.
Jak vlastně vypadá takové vyšetřování?
Musíme tvrzení údajné oběti potvrdit nebo vyvrátit. Ať už výslechem přátel, kamarádek, příbuzných, nebo prověřením telefonických nebo e-mailových kontaktů. Na základě toho určíme, zda šlo o trestný čin, nebo ne.
Ústavní soud nedávno zrušil povinnost telefonních operátorů archivovat záznamy o hovorech a esemeskách. Co to pro vyšetřování znamená?
Musím říct, že nám to hodně ztížilo práci a pachatelům „ulehčilo život“. Pevně věřím, že zákonodárci tuto povinnost do zákona zase vrátí.
Kdo jsou nejčastější oběti?
Určitě bývalí partneři. A nejsou to jen ženy, i když je jich většina.
Přicházejí oběti kvůli nebezpečnému pronásledování častěji, když je uzákoněné jako trestný čin?
Určitě. Povzbudilo je to, odhodily zábrany a stud. Lidé si začali uvědomovat nebezpečí, které se v tom chování skrývá.
Jak jste podobné případy vyšetřovali, když ještě nebyly trestné?
Dřív bylo v trestním zákoníku zakotvené jen nebezpečné vyhrožování. Když někdo vyřknul výhrůžku, která vzbuzovala obavu o zdraví, nebo dokonce život, tak jsme se jí samozřejmě zabývali. U stalkingu záleželo na zdatnosti a citlivosti policisty, jak věc posoudil a řešil. Bohužel ne vždy se to dařilo.
Kdo je typický stalker? Jsou to jen vyšinutí lidé?
Může se jednat o vysokoškoláka, ale taky intelektem nepříliš obdařeného jedince. Setkal jsem se s opravdu různými pachateli.
Jak se hájí při výsleších?
Někteří dokážou uznat, že přestřelili. V jiných je cítit zoufalství, hroutí se jim celý svět. Snaží se nás přesvědčit, abychom pochopili, jak svou bývalou lásku milují. Jsou ale i takoví lidé, kteří celou věc zlehčují. Tvrdí, že to tak nemysleli, a podobně.
