Voltairova satira je nadčasová, mění se jen kulisy, říká ilustrátor a malíř Karel Jerie | E15.cz

Voltairova satira je nadčasová, mění se jen kulisy, říká ilustrátor a malíř Karel Jerie

Pavel Otto

Jeden z nejvýraznějších českých malířů a ilustrátorů Karel Jerie je doslova posedlý komiksem. Na jaře vydal poslední díl trilogie Candide, na níž pracoval od roku 2010. Nyní vystavuje svá díla v pražském nakladatelství Trigon pod názvem Alchemiks. „Moje pojetí Voltairovy satiry je ulítlou fantazií. Na rozdíl od obrazu, který představuje jen jeden výjev, mi komiks dovoluje více pracovat s příběhem, zachycovat ho v delších úsecích,“ říká.

Jste autorem tří komiksových alb Oidipus Rex, Šifra mistra Hanky a trilogie Candide. Získal jste také mezinárodní ocenění v kategorii profesionálů za osmistránkový příběh Sbohem, má lásko věnovaný historii komiksu. Kam byste komiks, který vznikl koncem devatenáctého století, zařadil?

Je to médium kombinující text a obraz, které může obsahovat jakýkoliv žánr. Může to být western, thriller, detektivka, zpracovat ho lze i jako film. Ale na rozdíl od něj nemusí mít jasně daný rytmus a rychlost, takže čtenář může u některého prokreslenějšího obrázku zůstat déle.

Čím vás komiks zaujal?

Asi jako většina dětí jsem rád četl a prohlížel si různé kreslené seriály včetně Čtyřlístku. Třeba k Rychlým šípům jsem se ale dostal až koncem osmdesátých let, úplně jsem na nich nevyrostl. Dostaly se ke mně až na druhém stupni základní školy.

Moje volná tvorba je malířská, přičemž mezi malováním obrazů a kreslením komiksů a ilustrací různě lavíruji. Některé malířské motivy po čase použiji v komiksu. Je hodně námětů, které už obraz neobsáhne, protože jde jen o jeden výjev. Záleží na divákovi, aby si domyslel, co bylo před ním a co bude následovat. Oproti tomu mi komiks dovoluje více pracovat s příběhem, zachycovat ho v delších úsecích nebo celý.

V roce 2014 jste dostal hned dvě ceny Muriel za první díl trilogie Candide, kde jste i autorem scénáře. Proč čtenáři čekali na třetí díl až do letošního roku? Kolik času zabere dokončení jedné strany komiksu?

Stránka se dá udělat tak za dva až čtyři dny, za měsíc jich stihnu šest až osm. Když jde o delší příběh, těžko se to určuje. Musím mít klid všechno si promyslet. Vydání posledního dílu trvalo déle, protože jsem měl i jinou práci. Nemohu se stoprocentně věnovat malování a zároveň komiksu.

Street art se bere na milost: může zvýšit hodnotu nemovitosti

Už od začátku jste věděl, co bude v bublinách a jak celý příběh rozkreslíte?

Hlavní kostru jsem měl od začátku. Pořád jsem ale k příběhu přistupoval velmi volně, zvlášť v dialozích. Neměl jsem je do detailu rozepsané. Nechal jsem se ovlivňovat i tím, co ke mně během těch let v životě přicházelo. Část postav je inspirována reálnými lidmi, které znám, v dalších se odrážejí historické nebo literární předobrazy. Některé původně zamýšlené scény jsem úplně vypustil, jiné se zase objevily později. Měl jsem dané jen to, že půjde o tři knihy, z nichž každá bude mít padesát až šedesát stran.

Čím vás Voltairova satira zaujala?

Je to nadčasová kritika společnosti, mění se jen kulisy. Tři díly Candida jsou zkouškou komiksového média, co všechno unese. Mám tam motivy ze svých obrazů – dinosaury, kosmické rakety. Celá trilogie čerpá nejen z příběhu napsaného v 18. století, ale i z událostí posledních několika staletí. Co bylo potřeba, to jsem použil. Příběh je rozkročený od Voltairovy doby až do fantaskní budoucnosti.

V čem se Candide váže k dnešku?

Původní předloha kritizuje tehdejší evropské státy, politiku, církve. Třeba v posledním dílu mého pojetí se Candide dostane do amerického Eldoráda, kde podle Voltaira všechno funguje. Je to ideální utopie. V mém příběhu je ale i Eldorádo už za zenitem, je tam spousta věcí špatně, nelze v něm vidět naději. Je to i satirický pohled na Spojené státy nebo Evropskou unii a jejich snahy o silová řešení. Na konci se Candide dostane zpátky do Evropy, která je v rozkladu, protože všichni bojují se všemi.

Takže jste spíše euroskeptik?

V případě tohoto komiksu určitě, i když špetka naděje v něm zůstává.

Společnost zhrubla a zprimitivněla, jinak by se do čela nemohl dostat fízl Babiš, říká Milan Knížák

Jak jste se ke Candidovi dostal?

Přes Leonarda Bernsteina a jeho stejnojmenný muzikál, který na rozdíl od mého pojetí více vychází z Voltaira. Jeho knihu jsem si pak přečetl a bylo mi jasné, že ideálnější námět na komiks bych asi nenašel.

Proč?

Příběh má velmi svižné tempo. Během několika málo stránek se odehrají dvě bitvy, aktéři se přesunou do jiné země. Nabízelo mi to volnější práci s námětem, který jsem nechtěl jen otrocky převyprávět. Myslel jsem hlavně na to, jak by Voltaire knihu pojal, kdyby žil dnes a byl komiksovým scenáristou.

Vycházel jste z vlastní fantazie, nebo i z dobových reálií?

Procházel jsem dobové ilustrace, architekturu, historii, ale také například rodové erby. Potřeboval jsem nějaké základy, abych nemusel vařit z vody. Tak třeba králem Bulharů je myšlen Fridrich Veliký, který byl pruským vladařem a z pohledu Francie to byl barbar – představitel téměř stepního národa. Dnešní Bulharsko tím Voltaire nemyslel, protože neexistovalo. A doktor Schnabel zase odkazuje na dobu morových epidemií, kdy se nosily masky ve tvaru zobáku. Používaly se jako filtr – byly naplněné bylinami proti nákaze. A v Candidovi má Schnabel opravdovou ptačí hlavu.

Máte při komiksové tvorbě nějaké vzory?

Základem je určitě Josef Lada, Ondřej Sekora, Kája Saudek nebo Cyril Bouda. Jejich ilustrace se vyznačují určitou nadsázkou, nejvýrazněji u Saudka.

Ze zahraničních autorů mě ovlivnil německý malíř, karikaturista a humorista Wilhelm Bush. U něj nejde o komiks, ale spíše o prakomiks. Jako dítě si pamatuji na jeho knihu Max a Moritz, kterou jsme měli doma. Byla ještě tištěná švabachem. Jde o lehce morbidní příběhy dvou kluků, kteří jsou nakonec po zásluze potrestáni, když je semele mlýn. Velice mě ve všech svých polohách ovlivnil i František Kupka, ať už svými satirickými kresbami nebo abstraktními obrazy.

České sklo si oblíbili oligarchové i šejci

A Michael Rittstein, u něhož jste na Akademii výtvarných umění studoval malbu?

V jeho díle je hodně patrná satira, groteska. Ale co se týká komiksů, úplně přímo mě neinspiroval.

Často pracujete s počítačem?

Pokud to jde, snažím se pracovat takzvaně naživo. Čím méně je počítač zapojený, tím lépe.

Ještě bych se vrátil k Rychlým šípům. Ilustroval je podle vás lépe Jan Fischer, nebo Marko Čermák?

Úplně nevím. Ve srovnání s Fischerem je Čermákovo pojetí volnější, ale jeho kresba je schematičtější. Rychlé šípy mám spojené hlavně se Stínadly a se Širokem, seriálové zpracování Hynka Bočana považuji za nadčasové. Znovu jsem si to ověřil, když jsem jednotlivé díly nedávno sledoval se starší dcerou. Vtáhly nás do děje oba.

Mimochodem nedávno vyšel sborník nazvaný Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, kam přispělo na padesát současných komiksových autorů.

Kdo s tímto nápadem přišel?

Scenárista a komiksový teoretik Tomáš Prokůpek. Pro mě napsal příběh Rychlonožkův sen. Hlavnímu hrdinovi se zdá, že ho unesl démon podobný Širokovi. Letí nad pískovištěm, kde si ještě jako děti hrají ostatní členové budoucího klubu, a když nad sebou vidí Rychlonožku, tak se dohodnou, že mu pomohou a démona zdolají. A po probuzení si pak Rychlonožka usmyslí, že právě takové kamarády chce mít. Je to prorocký sen. Zpracování nebylo snadné, protože jsem musel Rychlé šípy nakreslit jako tříleté děti a zároveň zachovat jejich známou podobu.

Recenze: Střídavá péče je realistické úzkostné rodinné peklo

Na výstavách se prezentujete jako malíř. Nemrzí vás, že jste často vnímán jako autor komiksů?

Neumím úplně odhadnout, jestli jsem více vnímán jako malíř nebo autor komiksů. Mé ilustrace jsou ale asi ve větším povědomí.

Oproti čtyřmetrovým plátnům mohou moje komiksové obrázky působit jako miniatury. Jsem ale přesvědčen, že komiks jako médium je naprosto výjimečným koncentrátem emocí a energie. Komiks má v sobě něco, co v knihách, filmech, obrazech ani v počítačových hrách nenajdete.

Kdo ve vás zájem o malování a kreslení probudil?

Moje babička Helena Kramaříková-Šemberová. Intenzivně malovala obrazy přibližně od třicátých do padesátých let, pak spíše občasně. Přesto si jako dítě pamatuji, jak si s sebou na dovolenou brala stojan, barvy a plátna a malovala v plenéru. S bratrem jsme jako malí kluci malovali s ní, doma jsme měli v každé místnosti její obrazy.

Zabýváte se i obrázkovými příběhy pro děti, kreslíte například pro časopis Junák. K této práci jste se dostal jak?

Do Junáka jsem chodil jako dítě. Pro časopis kreslím stripy – krátká vyprávění o vzniku Junáka u nás, o prvních táborech. Dělal jsem pro ně i návrhy odznaků. A do budoucna máme další plány. Je to pro mě do jisté míry závazek. Snažím se kreslit pro děti tak, aby je to bavilo, a zároveň chci odvádět kvalitní práci. Také kreslím pro časopis Bublifuk, kde vycházel na pokračování komiks Zelený vlk. Je tam hodně symbolů, alchymie. Část těchto prací je nyní k vidění v nakladatelství Trigon.

Václav Mandelík: Mladším výtvarníkům citelně chybí pokora

Vašimi častými motivy jsou andělé, superhrdinové, dinosauři, lovci či houbaři. Co mají společného?

S dinosaury mě určitě ovlivnil Zdeněk Burian. I když se začali objevovat v moderních filmech, jsou něčím nesmírně prastarým. Představují motiv draka nebo síly, s níž člověk bojuje, ale nikdy ji nemůže ovládnout.

Anděly jsem například vyobrazil jako piloty z první světové války. Nebo je maluji s mechanickými křídly, což už je komiksová poloha. Jsou to bytosti vybočující z našeho běžného života.

Český houbař z něho ale naopak nevybočuje.

Je natolik silným fenoménem, že mu nelze uniknout. Všichni máme s houbařením nějakou zkušenost. Před deseti lety jsem vystavoval na zámku Klenová. Kolektivní projekt věnovaný právě houbám a houbaření měl název Mezi zvířetem a květinou. Při jeho přípravě se zjistilo, že většina českých výtvarníků toto téma buď v minulosti, nebo v současnosti nějak zpracovala. Houbařské podhoubí je v nás, je všude a ve všech.

Karel Jerie (40)
Absolvoval Výtvarnou školu Václava Hollara a pak Akademii výtvarných umění v Praze, obor malba. Studoval v ateliérech Antonína Střížka a Michaela Rittsteina. Je členem občanského sdružení na podporu komiksu Sequence a zakládajícím členem výtvarné skupiny Natvrdlí, která se nyní prezentuje v Letovicích u Brna. V roce 2008 získal první cenu v kategorii profesionálů na Mezinárodním komiksovém festivalu v Lodži v Polsku.

Pohled do srdce Mléčné dráhy.  Vědci představili unikátní snímek středu Galaxie

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud