Společnost zhrubla a zprimitivněla, jinak by se do čela nemohl dostat fízl Babiš, říká Milan Knížák

Milan Knížák

Milan Knížák Zdroj: Jiří Koťátko, E15

Milan Knížák
Milan Knížák
Milan Knížák
Milan Knížák
Milan Knížák
6
Fotogalerie

Autor happeningů, výtvarník, designér a hudebník Milan Knížák tvrdí, že ho nikdy nebavilo vzbuzovat emoce. Stále se mu to ale daří. Jeho nová výstava v Karlových Varech popudila jistou ruskou občanku natolik, že podala trestní oznámení kvůli šíření dětské pornografie. Případem se tento týden začala zabývat policie. „Je to útok na svobodu médií a na umění, a to je útok na základní hodnoty, které máme. V devadesátých letech by nad tím úřady mávly rukou,“ říká Knížák, který nijak neubral ze svých razantních názorů.

Nedávno jste napsal text s názvem Žít normálně, který je jakousi protiváhou manifestu Žít jinak z roku 1965. V čem se změnily vaše postoje?

Napsal jsem, že tak jako bylo v době mého mládí třeba limity bořit, dnes je naopak čas, kdy bychom je měli ošetřovat a restaurovat. Jsou mně k smíchu umělci, kteří opakují revoluce, jež dávno revolucemi nejsou. Hrají si na věrozvěsty, ale opakují stará klišé. Jsem věrný svým přesvědčením, která jsem objevil v šedesátých letech, a právě proto musím jít někdy proti nim.

Když potkáte Knížáka, přejděte na druhý chodník, protože přináší průsery. Za Husákovy normalizace dával prý tuto radu svým známým výtvarný a literární kritik Jindřich Chalupecký. Je to tak?

S Chalupeckým jsme byli přátelé, takže věděl, že mě režim pronásleduje.

Kolikrát jste byl zavřený a proč?

Byl jsem zadržen policií asi tří set krát. V roce 1966 mě zavřeli na měsíc na Ruzyň, ale pak mi dali roční podmínku. V roce 1972 mě odsoudili na dva roky natvrdo za poškozování zájmů republiky v zahraničí. Později se situace opakovala, byl jsem skoro půl roku na Ruzyni. Ale pak to stornovali, poněvadž přišla velká zahraniční petice proti mému uvěznění, kterou podepsala spousta zajímavých lidí, například Beatles. A jedním z organizátorů v Německu byl performer, výtvarník a filozof Joseph Beuys. Až do roku 1989 mě pravidelně sbírali vždy, když měl přijet nějaký sovětský státník nebo KSČ měla sjezd. 

Zkrátka prevence…

Důvod nikdy nesdělovali, chtěli všechny nekalé živly uklidit, izolovat. Byl jsem už od roku 1966 evidován jako nepřítel socialistického zřízení, což jsem se dozvěděl až po převratu. Po roce 1989 se najednou objevila spousta disidentů. Ti lidé se přitom za Husáka báli, byli konformní s režimem. Zázračné proměně po roce 1989 jsem nikdy moc nevěřil. Bylo to podobné jako na Slovensku po válce, kdy začaly tisíce lidí tvrdit, že byli u partyzánů.   

Ke kterým skupinám disentu jste měl blízko? 

Neměl jsem blízko asi k nikomu. Třeba Jirouse jsem poznal až po návratu z Ameriky, kdy se mnou dělal interview pro tehdejší časopis Výtvarná práce. Český underground, jak se říká androš, mě připadal trochu legrační. Byl to takový Svaz socialistické mládeže naruby. Váže se k tomu moje píseň o tom, jak Jirous dává razítka do podzemních legitimací.

Nakolik jste na Ivana Magora Jirouse, který kdysi tvrdil, že za umění lze prohlásit téměř cokoliv, zapůsobil? Prý po setkání s vámi změnil názor.

Jestli jsem na něj zapůsobil, se musíte zeptat jeho, tedy poslat mu dopis do nebe nebo do pekla. Rád bych jen podotknul, že když slyšel mou píseň „Jak by to bylo božský …“, tak se ji naučil, chodil po Praze, prozpěvoval si ji, lákal na ni holky a prohlašoval, že ji složil. 

Jaké české umělecké osobnosti jste respektoval? Ovlivnila vás některá z nich?

Znal jsem dobře profesora Patočku. Hlavně proto, že jsem se přátelil s jeho synem a holka, se kterou jsem žil, hlídala Patočkovic dceři dítě. Zajímal jsem se o současné filozofické směry, o výzkumy ve fyzice a začal jsem studovat matematiku, ale nějaký přímý kontakt či jasného guru jsem neměl. Ve svých třiceti letech jsem se cítil jako člověk, který už všechno obsáhl. Měl jsem pocit, že je třeba začít úplně znova, jinak, což se částečně stalo. Ale vždycky jsem byl solitér, nevím, jestli chtěný, ale důsledný. Připadal jsem si vždy jako menšina. Malá menšina. Jednočlenná.

Z českého umění mě asi nejvíc oslovili outsideři jako sochař, malíř a průkopník multimediálního kinetického umění Zdeněk Pešánek, kterého dodnes obdivuji. Jinak mám rád věci na okraji umění, proto například sbírám historické loutky. 

Čím jste se za minulého režimu živil?

Mezi roky 1971 až 1987 jsem nevydělal v Česku ani korunu. Žil jsem z drobné podpory, kterou mi posílal mecenáš z Německa a přiznával daně z neexistujících prodejů. Jediné české peníze vydělala moje žena, která byla zaměstnaná ve výzkumném ústavu. 

Jak se podle vás změnila od roku 1989 politika? 

Politika se zcela změnila. Především naše společnost zhrubla a zprimitivněla, jinak by se do jejího čela nemohl dostat fízl Babiš. Nemohli bychom volit senilního prezidenta jen proto, že se ohání siláckými frázemi, nemohli by získávat hlasy tlučhubové jako je Okamura a další. A k tomu ještě Evropská unie, která nás nutí do vymyšlených evropských tanečků zcela cizích naší tradici. Politická korektnost je pitomost a genderové hrátky jsou dementní.  

Překvapil vás třicetiprocentní zisk ANO v loňských volbách do Poslanecké sněmovny?

Nevěřil jsem, že je u nás tolik hlupáků a kariéristů. 

Jak si vysvětlujete propad demokratických stran? Je to dáno i tím, že se lidé ve srovnání s devadesátými lety málo zajímají o politiku?

Na tuto otázku se nedá odpovědět několika větami. Nesnáším bonmoty, asi proto, že nám je horem dolem cpe Zeman. Připadá mi, že tradiční strany se odvolávají na falešnou tradici. Řada témat sociální demokracie už nemá dnes smysl a lpět na nich je dětinské a neefektivní. Pravice je roztříštěná a neumí se bránit. Není dostatečně sprostá, což ji šlechtí, ale v konfrontaci se sprostým a podpásovým Babišem, prohrává.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!