Psát o Aleši Růžičkovi v kanceláři u pracovního stolu? To nejde. Bez klávesnice a s tužkou v ruce, symbolizující štětec je potřeba jít do přírody.
Až tak jsou nakažlivá umělcova slova o obrazech, že člověk nemá chuť psát, ale malovat. Zkrátka je v pozici, ve které byl Růžička jako malý kluk. Musel se stát malířem.
Štětec by se totiž hodil do rodinného erbu Růžičků. Už Alešův pradědeček Alois, malíř samouk, měl v Okrouhlici na Českomoravské vrchovině truhlářskou dílnu. Dodával rámy malíři Janu Zrzavému, se kterým se toulal po kraji. Malířem a pedagogem byl jeho děda Emil a otec Aleš Růžička starší.
„Oba mě přesně, ale nenásilně vedli k řemeslu. Po základní škole tak padla jasná volba.
Keramická škola v Bechyni,“ vzpomíná Aleš Růžička.
Štětec musí poslouchat
Vypráví o tom, jak mu vždycky voněl terpentýn, kterým je olejomalba prosáklá. S tímhle vjemem má spojené návštěvy u Karla Valtra.
„Byl krajinářskou špičkou u nás. Debatoval s námi, stál před napjatým plátnem a maloval na ně svůj obligátní skoro čtverec,“ popisuje. Říká, že je od malička cepovaný v poctivém řemesle. Podle něj není snadné rovnou dělat umění, aniž by člověk neměl základ v kresbě figury, neznal perspektivu, nevěděl, jak se chovají barvy, a neuměl zobrazit, co vidí. „Když tě štětec neposlouchá, nemůžeš se stát v malování svobodnějším,“ říká.
V šestnácti letech prožíval dostatečně pyšně svou první výstavu ve Vodárenské věži v Táboře. „Vystavoval jsem tam ještě se stejně starým fotografem, otcovým žákem. Vyznělo to tak, že kluci něco dělají, snaží se, jeden maluje, druhý fotografuje. Bylo to hrozně roztomilé a já byl hodně nervózní, a potom pyšný na to, když někdo řekl, že se mu něco líbí,“ svěřuje se.
I díky rodinné průpravě se dostal nečekaně na první pokus na Akademii výtvarných umění. Ze stovek domácích prací prošla jen hrstka k přijímacím zkouškám, z ní potom jen dva na krajinomalbu. „Byl to pro sedmnáctiletého vořež špunta obrovský úspěch,“ směje se.
Studia si Růžička vážil jako daru za svůj talent. Vedly ho osobnosti. František Hodonský, Antonín Střížek a Michal Rittstein.
„Šíleně mě to bavilo. Po celodenním řemeslném martyriu ve škole jsme ještě do deseti večer kreslili pro sebe. Potom se samozřejmě pokračovalo. Kecali jsme u cigára jako velcí umělci a chodili na party. Leckdy to bylo divoké, ale ráno byli všichni nastoupeni ve škole,“ vrací se k životu na akademii.
Přiznává, že dodnes mu tluče srdce, když si na tyhle roky vzpomene.
Stop prvoplánům
Studium zakončil zásadní výstavou. Nazval ji Cyklus zahrad. Kromě rodičů se přišli podívat na nové absolventy kunsthistorici, odborníci a galeristé. Před nimi musel obstát. Razil a dodnes zastává filozofii, že obraz nesmí vznikat prvoplánově, aby se zalíbil.
„Vlastní způsob zobrazování nějak vyplyne sám o sobě. Nesmíš ho ale chtít. Vycházíš z poctivé práce, ze školních zkušeností, z dětství, vytahuješ z hlavy věci, které pozoruješ kolem sebe, do toho se ti motá život, který žiješ teď. Potom můžeš abstrahovat, zjednodušovat, ale jak říkal můj děda, vždycky maluj, jak ti zobák narost a ono se to nějak vyvine.“
Po škole se mu s přítelkyní, také výtvarnicí, podařilo pronajmout ateliér. Zasažený smrtí dědečka, začal svůj první cyklus po škole, nazvaný Zahradníkova rakovina. V roce 2006 získal hlavní Cenu Václava Chada na Zlínském salonu mladých. Od začátku kariéry měl za sebou několik samostatných výstav. Motivem byly vždycky zahrady, parky, příroda.
Ochromily ho ale zdravotní problémy. „Stal se ze mě ležák, pro kterého bylo asi nejlepší umřít, ale přítelkyně mě z toho vytáhla,“ svěřuje se umělec.
Přiznává, že v té době našel téma, na které je odhodlaný dlouhodobě se zaměřit.
„Jsou to kytky. Je na ně mnoho pohledů, které vedou ke spoustě odboček. Mám chuť je obsáhnout. Třeba pouťová kytka není sama o sobě hezká, ale je vystřelená z lásky. Zajímá mě i ta zapomenutá v parku, nebo když se brouzdáš po Olšanských hřbitovech, vidíš hroby lidí a za zdí hroby kytek. Může to být třeba jen obal, který po uhynulé kytce zůstane,“ naráží na svůj cyklus Hřbitovní kvítí.
K malování ještě učí
Květiny pro něj v mnoha ohledech připomínají paralelu s lidským životem. Tím, že je namaluje, jim dává život věčný.
Pouze uměním si ale zatím vydělávat nemůže. I když měl štěstí na některé lidi, kteří kupují jeho obrazy do galerie, ale také na mecenáše.
„Hodně mi například pomohl František Mikš, nakladatel z Brna, a už několikrát si udělal radost mými obrazy. Naučil mě, jak je mám prezentovat, a za kolik prodávat. V tomhle ale funguje Murphyho zákon. Nemysli si, že se uživíš obrazy, protože když je to dobrý, v tu chvíli to zase přestane jít. Lidí, kteří malují dobře, je hodně, zdí málo a mecenášů ještě míň,“ zamýšlí se.
Vedle malování také učí na střední škole Aloise Klára. Vede postižené děti. Převážně slepce nebo autisty.
„Cítím z nich vděčnost za to, že jim chce člověk něco předat. Jejich osudy jsou těžké, ale dokážou být veselí, i když mají tělo napůl ochrnuté. Uvědomil jsem si taky, jaký zázrak je, když se narodí zdravé dítě,“ říká umělec a současně hrdý otec ročního syna Aloise.
