Dcera dělala Robertě Kučerové odmalička radost. Pohledné přičinlivé dívce život vycházel, našla si dobré zaměstnání i partnera, plánovali svatbu. Pátek 12. února roku 1999 ovšem vše převrátil naruby. Vrah, kterého si najal majitel činžáku, kde osmadvacetiletá Regina bydlela, ji v jejím bytě ubodal.
Příběh, z kterého mrazí. Byl pátek a Regina měla se snoubencem ve čtyři odpoledne sraz na Florenci. Oba se těšili na lyžařský víkend v Krkonoších. Když se mladá žena na nádraží neobjevila, začal se po ní partner shánět. Odemkl přízemní byt jedna plus jedna v ulici Novákových číslo 31 v Libni. Regina ležela hned za dveřmi v kaluži krve.
„Na koberci po ranách nožem vykrvácela. Jirka mi telefonoval, okamžitě jsem přijela. Stál tam v červené lyžařské čepici, zelený v obličeji. Všude policejní těžkooděnci, sanitka. Vrah na dceru číhal v baráku, schovaný pod schody za popelnicemi. Když ráno vyšla z bytu, zatlačil ji dovnitř a tam na ni zaútočil s nožem. Z toho pohledu byli vedle i otrlí kriminalisté,“ začíná vyprávění jedenašedesátiletá Roberta Kučerová.
Doma má fotografie vrahů
Elektroinženýr Zdeněk Bruthans v roce 1993 koupil čtyřpodlažní činžák a z malého přízemního bytu, kde bydlela Regina Kučerová, si chtěl udělat kanceláře. Snažil se odtamtud mladou ženu vystrnadit. Nedala se a začala se s ním soudit o užívací právo k bytu. Vše nasvědčovalo tomu, že spor vyhraje. Stálo ji to život.
Při bolestných vzpomínkách se matce často zlomí hlas. V jednu chvíli štítivě vyloví ze složky dokumentů tři fotografie. Na první je tehdy padesátiletý Bruthans, který si vraždu objednal. Na druhém snímku jeho bývalý podřízený Martin Rež, který ji zprostředkoval, a z třetí fotky hledí sedmadvacetiletý „vykonavatel“ Pavel Kapoun. Ten po činu přinesl Bruthansovi důkaz, že zakázku „úspěšně“ vyřídil – malou plyšovou berušku, kterou uřízl z dívčina baťůžku.
„Každý se s tragickými událostmi vyrovnává jinak. Já chtěla vědět všechno. Do detailů. Četla jsem spisy, snažila se pomáhat policii,“ říká důchodkyně.
Dceru po rozvodu vychovávala sama, od jejích čtyř let. Měly prý spolu nádherný vztah. S otcem se dívka od té doby prakticky neviděla.
„Byl to sukničkář, okamžitě se oženil a měl další děti. Reginka ale nijak nestrádala, já měla dvě zaměstnání, mohly jsme si dopřát i zahraniční dovolené. Vystačily jsme si. Mým životem se sice mihli ještě nějací muži, ale nechtěla jsem už riskovat. Žila jsem jen pro svoji holčičku,“ vypráví matka Reginy.
V dospělosti se přestěhovala k babičce
Regina byla pracovitá. Na základní škole se sice učila průměrně, svou profesní dráhu však nastartovala skvěle.
„Nedělala jsem vědu z toho, že nenosila samé jedničky. Na rozdíl od mé matky, která nade mnou stála s rákoskou a při dvojce málem omdlévala,“ vzpomíná Roberta Kučerová.
Po základní škole obě přemýšlely, co dál. Regina se nakonec rozhodla pro polygrafickou průmyslovku a byla to dobrá volba.
„Stala se počítačovou grafičkou a ukázalo se, že je v tom oboru velice šikovná. Objevila v sobě i výtvarné vlohy. Měla dobře placenou práci a snila o tom, že jednou bude dělat počítačovou animaci. Kromě toho si udělala kurz na vlasovou modelku pro Wellu a vedle zaměstnání spolupracovala i s časopisem Akademie věd Živa,“ říká žena.
Ve dvaceti se Regina odstěhovala z Ďáblic do Libně ke své babičce. Po její smrti v roce 1997 si tam zařídila vlastní domácnost.
S Jiřím, o čtrnáct let starším doktorem přírodních věd, se Regina seznámila v jednom nakladatelství. Vyvinul se z toho vážný vztah. V „kulatém“ roce 2000 se chtěli brát.
„Jirka se dodnes neoženil. Hrozně ho to sebralo. Pomáhá mi, zůstali jsme v kontaktu,“ říká Kučerová. Tragédie ho tehdy paralyzovala natolik, že praktické věci musela zařizovat matka. Byla to ona, kdo vyčistil zakrvácený koberec, objednal pohřeb, vybral šaty.
„Stačí jenom ta hrůza, že do toho bytu musíte jít. Vyklízet ho, odhlásit elektřinu, plyn!“ podotýká žena.
Na nohou ji drží léky a dobrý psychiatr
V prvních týdnech často myslela na smrt. Černé myšlenky ji napadaly pokaždé, když vyšla na balkon svého ďáblického bytu v devátém patře. Naštěstí ji tehdy pořád někdo hlídal. Pak přišla fáze, kdy potřebovala shromáždit o tragédii všechny podrobnosti. Projít si tím vším v myšlenkách znovu.
„Jeden kriminalista mi nechal udělat i fotku dcery, jak leží na pitevním stole. Vypadala jako madona. Možná to někomu připadá zvrhlé, ale já viděla její první den, a tak jsem chtěla vidět i ten její poslední,“ říká sveřepě.
Utrpení poznamenalo její tvář, od dceřiny smrti bojuje s nemocemi. Doma musí mít Roberta Kučerová stále puštěnou televizi, bez pravidelné dávky léků by se ráno vůbec nepostavila na nohy. Tři měsíce strávila v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, tři roky chodila na skupinovou psychoterapii, kde se učila na strašnou událost denně nemyslet.
„Zpočátku to šlo ztuha. Vždyť já dokonce cítila pocit viny, kladla jsem si otázky. Nemělo se tomu gaunerovi ustoupit? Nedalo se to předvídat? Ale tohle vás přece nemůže napadnout ani v tom nejhorším snu! Naštěstí mám skvělého psychiatra, učí mě na to pořád nemyslet. Večer čtu, dokud mi knížka nevypadne z ruky,“ vysvětluje žena.
Ze soudu šla jako opařená
Kriminalisté vrahy vypátrali rychle. Rež totiž Regině den před vraždou telefonoval a chtěl ji vylákat na odlehlé místo. Regina řekla o podezřelém telefonátu matce. Policisté získali telefonní číslo a šli po horké stopě. „Počínali si skvěle, jsou to machři,“ říká žena uznale.
Zato soudní proces se vlekl dva roky. Pražský městský soud poslal hlavního pachatele původně za mříže na osmnáct let a rozhodl, že jeho činžovní dům připadne státu. Přisoudil mu nejtěžší vinu, další dva pachatelé dostali o tři roky méně. Vrchní soud však v roce 2001 Bruthansovi trest snížil na patnáct let.
Matka mrtvé nad tím dodnes kroutí hlavou. „V soudní síni bylo narváno. Šla jsem před rozsudkem ještě na toaletu a paní uklízečka mi řekla, že mám štěstí na soudce, který to soudí. Že mu ještě přidá. Tři roky mu odpustil. Zůstali jsme jako opaření,“ vzpomíná Kučerová.
Ne, to ještě není konec. Manželka vraha Anna Bruthansová se s Robertou Kučerovou v roce 2002 začala soudit. Zdálo se jí, že dost rychle nevyklidila byt po zavražděné dceři, a jí tak ušlo nájemné. V bytě prý víc než rok zůstal nábytek, který bránil v pronajímání.
„Ta ženská dokonce tvrdila, že byl byt zdemolovaný. Chtěla po mně náhradu 110 tisíc korun. Přitom mě do toho bytu jednoduše nepustila, vyměnila zámek. Soudkyně to naštěstí okamžitě uťala. Požadavek žalobce byl podle ní v rozporu s dobrými mravy,“ říká žena.
Chce vraha zasáhnout na citlivém místě
Roberta Kučerová je zlomená žena. Není už nic, na co by se mohla těšit. Třesou se jí ruce a každou chvíli pláče. Mohla si užívat vnoučat, dožít svůj život nablízku dceři a její rodině. Namísto toho je sama, jako jedináček nemá příbuzné.
Lidé ji znali jako činorodou bytost. Bývalá úřednice, absolventka obchodní akademie, se v práci nezastavila. Naučila se i jazyky, protože s dcerou hodně cestovaly. I když je někdejší energie pryč, kousek jí v sobě ještě našla.
Když se vzpamatovala z nejhoršího, rozhodla se napřít síly jedním směrem. Hodlá vysoudit odškodné na těch, kteří dceři i jí zničili život. Po Bruthansovi požaduje tři miliony osm set tisíc korun, po Režovi sto tisíc.
„Mám sedm tisíc důchodu a platím drahý byt. Nemůžu si dovolit ani lázně, i když bych je potřebovala. Přesto mě k tomuto kroku nevedly finační důvody. Vím ale, že když mu vezmu peníze, zasáhnu ho na nejcitlivějším místě. A to je můj cíl,“ vysvětluje svou motivaci.
Žalobu podala v roce 2006, ale teprve loni proces začal. Zpočátku se pro ni nevyvíjel dobře. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že je věc už promlčená. Vrchní soud jí dal ale minulý měsíc novou naději. Původní rozsudek zrušil a vrátil případ městu. Prý se tam mimo jiné nevypořádali se zásadní námitkou, že je promlčení v rozporu s dobrými mravy.
„Nevzdám se. Dotáhnu to do konce, i kdyby mě to mělo zabít,“ říká odhodlaně Roberta Kučerová.
Termín dalšího kola boje o odškodné městský soud dosud nestanovil.
