Vstříc noci. Se strážníky před sebou a bystrým okem za zády

Redaktor Sedmičky strávil část noční služby s hodonínskými strážníky. Poznal bezdomovce, zloděje i velkého bratra.

Zapadající slunce pomalu mění odstín modrého nebe ze světlé na temnou. Za chvíli zcela zčerná. Kamery na domech v ulicích Hodonína mezitím zabírají méně a méně lidí, kteří se trousí domů. Je úterý večer, krátce po deváté hodině. Strážníci Libor a Jan mají před sebou ještě dlouhou služební noc. S opilci, zloději a desítkami najetých kilometrů. Jsem jim v patách.

„Rádi bychom zůstali v anonymitě. Není to tak dávno, co jeden muž vyhrožoval smrtí nám i naší rodině. Chytili jsme ho, když opilý převracel popelnice. Víme, že má za sebou trestnou minulost. Dáváme si proto pozor,“ vyprávějí mi po cestě ke školce v Luční ulici, kde se spustil alarm.

Podobných zážitků mají spoustu. „Všichni znají starostu a svlečou nás z uniforem, takže sloužíme naposledy,“ citují strážníci problémové lidi z ulice. Zatím zůstalo jen u řečí. Libor slouží devatenáct let, Jan šest. Předtím byl republikovým policistou.

Jsme na místě. Oba muži skáčou přes železná vrata a baterkami prořezávají tmu v okolí hřišť i uvnitř budovy. Čekám venku a do bloku si píšu první poznámky. Až pak si uvědomuji, že stojím na místě, které jsem si ještě před chvílí prohlížel na obrazovce na základně hodonínských strážníků. Kamery mají úžasné přiblížení.

Mávnutím zdravím ženu, která o kilometry dál sleduje záznamy.
„Lidi tohle dělají pořád. Ukazují do kamer různá gesta, nebo si dokonce stahují kalhoty,“ říká Kristýna Čtvrtníček Bauer, která se v úterý stala „velkým bratrem“.

Nektarinky za tisícovku

To už se oba muži vracejí. Za alarm mohou špatně zavřené dveře, které kvůli průvanu spustily bezpečnostní čidlo.

Mezitím kradl pětadvacetiletý muž z Frýdku-Místku potraviny v supermarketu na okraji čtvrti Jihovýchod. Tvrdí, že v Hodoníně je dva týdny. Podle tamního detektiva Kamila Štěpanovského přišel za tu dobu do obchodu třikrát. Z toho dvakrát kradl. Poprvé vypil mezi regály mléčný nápoj, nyní si chtěl zadarmo odnést několik nektarinek. Neuspěl.

„Ano, udělal jsem to. Zaplatím,“ kaje se zloděj před strážníky. Za nákup v hodnotě desítek korun přijde kvůli pokutě o víc než tisícovku. Výhodná koupě.

„Když jsem ho přistihl poprvé, dohadovali jsme se před prodejnou. Nemám právo ho zadržet, takže po krátké tahanici odešel s tím, že nic platit nebude. Od té doby si ho hlídám stejně jako řadu jiných, které už znám,“ vypráví Štěpanovský.

Jedeme pryč. Dva noční zásahy do hodiny jsou oproti víkendu jen slabý odvar. Lidi nejvíce řádí, když mají před sebou volno nebo dostali výplatu.

„Nevím, čím to je, ale taky při úplňku, to už jsem za ty roky vypozoroval,“ vypráví Libor zpoza volantu služebního auta.

Stanici míjíme. Strážníci se na ni v noci vracejí, jen když mají pauzu nebo potřebují vypsat papíry. Na přechodu u sochy Masaryka projíždíme okolo opilého muže se zarostlou tváří a vytahaném triku. Bezdomovec.

„Jeden z těch, se kterými se potkáváme často. Určitě míří do bývalých vinařských závodů, kde se takoví jako on scházejí,“ mluví Libor o polorozpadlém domě poblíž bývalých hranic se Slovenskem.

Strážníci zaparkují auto na rohu Rodinovy ulice a Národní třídy. Dvojice mužů v uniformách míří do blízkých heren. Kvůli mladistvým, kteří občas zkouší štěstí na automatech. Žádný tam ale není. Před půlnocí je třeba doplnit energii, kafe bodne.

„Za noc vypijeme maximálně tři, více ne. Když je třeba, sáhneme i po energeťáku. Základem ale je se před noční dobře vyspat,“ tvrdí Jan.

Libor přikyvuje. Na směny pracuje od osmnácti let a služby bez slunce by už nejraději vyměnil. Přiznává, že trochu zpohodlněl.

„Mně naopak noční nevadí, raději si přispím ráno,“ odhaluje Jan povahu sovy.

Zpět na základnu

Novým cílem je nemocnice. Důvod? Bezdomovci, kteří si rádi ustelou v přístupných místnostech. Bočním vchodem vcházíme dovnitř a kráčíme kolem pojízdných lehátek. I ta si lidé bez domova rádi půjčují ke spánku. Tentokrát si ovšem ustlali jinde.

Jeden leží třeba u nákupního centra. Spí tvrdě. Nevzbudí ho projíždějící auto ani světelný kužel z baterky.

Po kontrolách garáží na Kapřiskách či okolí hřbitova se strážníci vracejí zpět na základnu. Pauza. Před obrazovkami stále sedí žena pozorující opuštěné ulice. Jsou prázdné. Jen v podchodu na vlakovém nádraží projde tříčlenná skupinka a na hlavní světelné křižovatce venčí muž psa, který nechává pevnou památku pod semaforem. Detail. Ne tak blízko, prosím. Uf, díky. Majitel je poctivý a za okamžik hromádku uklízí.

Rušno bývá o víkendu

„Přes týden je klid. Zato o víkendu kluci neví, kam dřív skočit,“ říká žena svírající joystick, díky němuž kamery ovládá.

Pátek a sobota mají většinou stejné scénáře. Rutyka s alkoholem v hlavní roli. Rvačky, křik, převrácené koše, příběhů je mnoho. Rušno bývá zejména na Národní třídě a před diskotékami.

Odpočinout si přicházejí i další dva strážníci, kteří jsou dnes v ulicích pěšky.

A my už zase pomalu odjíždíme směr Jihovýchod. Po pár minutách stojíme před kulturním domem. Neuvěřitelné. To ticho.

Světla v oknech se dají spočítat na prstech jedné ruky, a kdyby si klidně stovky metrů od nás někdo povídal, slyšeli bychom ho.

Stovky Hodoníňanů okolo nás čerpají sílu na pracovní středu. I já už myslím na peřinu. Může být půl druhé ráno, když se loučím se svými průvodci. Než se však dostanu ke snům, uplyne skoro další hodina a půl. Tedy spíš, dobré ráno.