Vstup zakázán! Za dveře patologie a ke grafikonu smí jen Sedmička

Kdo by nechtěl nahlédnout do pozadí utajených prostor. Třeba jen klíčovou dírkou. Redaktor Sedmičky vybral tři taková místa – podíval se na patologii, do divadelního zákulisí a navštívil vlakový dispečink.

1. Dopravní kancelář

Každý už aspoň jednou jel vlakem. Je to jeden z nejpoužívanějších způsobů cestování. Kdo ale řídí cesty těchto strojů? Měl jsem představu o manuálním ovládání. Spousta tlačítek, pák a řetězů. Přednosta provozního obvodu Tábor Milan Vodák mě ale přesvědčil o opaku. „Dříve to tak opravdu bylo, na chodu nádraží se podílela téměř desítka zaměstnanců. V zimě, když mrzlo, nachodili za směnu se škrabkou a koštětem i několik kilometrů, aby udrželi všechny výhybky v provozu,“ vypráví. Po chvilce vysvětlování mě Vodák vede do menší budovy. Obyčejného dvoupatrového domku. „Myslím si, že budete překvapený,“ říká Vodák. Místnost je moderně zařízená a kromě několika počítačů, židlí a stolů v ní nic není. „Dnes všechno řídí pomocí počítačů jeden člověk, výpravčí. Stačí jenom pohyb myší a kliknutí,“ popisuje druh práce zaměstnanců. Ty se po šesti hodinách u monitoru střídají a jdou vypravovat vlaky na nástupiště. „Počítačem se řídí provoz celého nádraží. Výhybky, návěstidla, osvětlení, činnost železničních přejezdů a jiné věci,“ popisuje další pracovnice Blažena Součková. Každý vlak má své číslo a jeho jízdu tak může zaměstnanec na monitorech sledovat. Dále mi představuje řídící techniku na ovládání osvětlení, klimatizace v místnosti a ohřev výhybek. Na otázku, jestli se to vše může porouchat, odpovídá, že ano. „Tou nejhorší poruchou je takzvaná fialová smrt. Monitory zfialoví a není nic vidět. Zároveň ale také nejde nic ovládat,“ říká Součková. Naštěstí jsou takové poruchy spíš výjimečné a pro jejich odstranění tu mají servisní techniky. Všímám si monitoru s čárami a čísly. „To je grafikon. Na něm se mapují časové údaje o jízdě vlaku a případné zpoždění,“ vysvětluje Součková. Pro mě to zůstává jen změť čar a čísel. V rohu místnosti stojí malý počítač, který má zelenou obrazovku. Čas od času na zaměstnance promluví. Je to indikátor horkoběžnosti ložisek kolejových vozidel. Přístroj upozorňuje na problém, který může nastat, když se vozu vlaku přehřeje ložisko na kole.

2. Divadelní zákulisí Na kolemjdoucí procházející okolo Divadla Oskara Nedbala dýchá část dějin, které budova nezapře. Před jejich zraky se však živá historie skrývá v zákoutích divadla. Díky neznalosti jsem vstoupil do divadla špatným vchodem. Proplétal se sklepem, lezl po schodištích a odsunoval kusy stěn. Nakonec mě vysvobodil Karel Daňhel, ředitel divadla. „Vy jste se dostal až do kotelny ke kotelníkovi,“ směje se a vede mě za dalším pracovníkem, vedoucím provozu divadla Davidem Juráňem. Dlouhou chodbou míříme do prostoru šaten. Všude dřevo, nad stolky se tyčí osvětlení, zdi zdobí zrcadla a fotografie ze soutěže Balony nad Táborem. „Támhle nad dveřmi je odposlech. Každý herec se díky němu dozví, kdy má jít na scénu. Ale někdy se stane, že herci nepřiběhnou,“ směje se Juráň. Vede mě ze šaten na jeviště. Všechny opony, kromě dvou, ovládají technici ručně. Světla většinou nastaví při zkouškách a při představení hýbou pouze bodovým světlem,“ popisuje prvky jevištního tajemství. Jeviště je postavené do pravého úhlu společně s malým divadlem. „Takže mají obě divadla společné jeviště. Je to evropská rarita,“ chlubí se Juráň. Pod jevištěm je klimatizační jednotka a vedle ní zase truhlářská dílna. V chodbách pod divadlem se nachází bývalé šachty a uzávěry vody. Chodbami se vracíme zpět do prvního podlaží ke zvukové a osvětlovací kabině.
„Tady jsou dva pulty pro zvukaře a jeden pro osvětlovače. Celkem to obsluhují dva zaměstnanci,“ popisuje Juráň a vzápětí mě vede do nejvyššího patra na takzvané bidýlko. „Sem už se opravdu nikdo nedostane a ani my sem nechodíme,“ vypráví. Z nejvyššího patra je pohled opravdu dechberoucí. Přímo před očima visí křišťálový lustr. „Ten také spouštíme ručně, když ho musíme vyčistit,“ říká vedoucí provozu. Strop zdobí malba slovanských múz. „Za okupace je zakryli. Nesměla se vystavovat nahota,“ dodává Juráň. A to je poslední zastávka na místě, které hostilo takové umělce, jako je Hana Hegerová, Stella Zázvorková nebo americký herec Edward Norton.

3. Pitevna a patologie

„Tady chci, aby mě jednou pitvali,“ říkám primářce oddělení patologie Aleně Štrérové.
Vítá mě v kanceláři jejich oddělení v samostatné budově v areálu nemocnice.
Je poněkud oprýskaná, ale uvnitř je pořádek a čisto. „Tady pracuje naše sekretářka,“ popisuje první místnost s počítačem v druhém patře. Hned vedle je pracovna primářky. Má tam mikroskop, u kterého tráví většinu pracovní doby. „V optickém mikroskopu vyšetřujeme preparáty, které zhotovují laborantky v histologické laboratoři z operačního materiálu a tkání odebraných z lidského těla,“ popisuje Štrérová. Smyslem těchto vyšetření je určit přesně původ onemocnění. Vzorky zpracovávají v histologických laboratořích, které jsou o patro níž. Jsou to místnosti vybavené odbornou technikou, autotechnikony, mikrotomy, digestoří, prostě přístroji, které jsou pro tuto práci nutné. Příjem materiálu k vyšetření, v nádobkách s fixační tekutinou, zajišťují laborantky.
Ve spolupráci s lékařem připravují v digestoři jednotlivé bločky, což jsou části tkáně silné maximálně pět milimetrů. Vedoucí laborantka Alena Bredová mi ukazuje hotový histologický preparát, tenkou lamelu obarvené tkáně mezi dvěma sklíčky.
Ty pak předávají s průvodní zprávou lékaři k mikroskopickému vyšetření. „Nikdo nám tu nikdy neobživl a ani to není možné,“ odpovídá na můj dotaz primářka. Dodává, že ročně v budově udělají zhruba na 250 pitev.
Zemřelí jsou na patologii převezeni nejdříve dvě hodiny po úmrtí. Na samotné pitevně už sanitář uklízel.