Je před šestou hodinou ráno. Na doručovacím oddělení budějovické hlavní pošty je rušno. Ženy v bleděmodrých tričkách a tmavých kalhotách sedí u stolů s dřevěnými poličkami. Ve čtyřech uličkách po osmi.
Na obchůzku půjdu s Markétou Novotnou, sympatickou pětatřicetiletou doručovatelkou. Má na starost čtrnáctý rajon. Hlavní pošta na Senovážném náměstí jich obstarává osmadvacet.
„Pro poštu musíme nejdřív do přízemí. Tam ji bereme z přihrádek podle rajonů,“ říká Novotná. Ale dopisy z těchto „fochů“ už mají za sebou dlouhou cestu. „V Nemanicích je hlavní třídírna pošty pro celý Jihočeský kraj. Tu budějovickou přivezou sem dolů, kde ji zaměstnanci v noci rozdělí pro jednotlivé budějovické pošty a rozvezou. Dopisy, které máme roznášet my, rozdělují dál podle ulic,“ vysvětluje doručovatelka.
Náruče obálek přinášíme k našemu stolu. Zde je Markéta Novotná stejně jako ostatní pošťačky svižně po paměti hází do přihrádek podle ulic. Doporučené dopisy, po pošťácku „réčka“ jako rekomanda, dává zvlášť. Místnost je plná ženského štěbetání a šustění papíru. Za okny se pomalu rozednívá.
Roztříděnou „obyčejnou“ poštu seřadí podle čísel popisných, kudy půjdeme. Svazky obálek spojí gumičkou a naskládá do tašek. Ty zaváže a označí cedulkou s adresou. Takové balíky ode všech doručovatelek rozváží auto do modrých schránek, které jsou rozmístěné po pošťáckých trasách. Odjíždí kolem půl osmé.
Teď přijdou na řadu rekomanda. Všechny je musí zapsat do doručovací karty. Podací číslo a pošta, adresát, jestli je do vlastních rukou nebo s dodejkou, úložní doba. „Každé rekomando je jiné. Musím číst z obálky. Tam je všechno napsané,“ popisuje Novotná. Dnes jich je čtyřiasedmdesát.
Některé schránky zraňují ruce
Vyrážíme do terénu. Je tři čtvrtě na devět. Bereme s sebou první várku pošty. „Nejraději nosím tašku. Z vozíku mě bolí záda,“ říká Novotná.
Obcházíme Sady a Hroznovou ulici. Markéta svižnou chůzí neomylně kormidluje od jednoho popisného čísla k druhému. S úsměvem zdraví, nechává si orazítkovat a podepisovat doručení rekomand a stejně mile se loučí. Když majitel doporučeného psaní není doma, dostane do schránky oznámenku. Po chvíli máme roznesenou první tašku.
Míříme k první modré schránce na Mariánském náměstí, kde si vyzvedáváme další várku dopisů. Společně s nimi roznášíme i letáky. Dnes jen dva druhy.
Snažím se pomáhat. Ale papíry se mi v ruce podivně kroutí, jsem pomalá. Některé schránky jsou příliš úzké nebo zraňují ruce. „Je to hlavně o cviku. Chce to jistý grif, ale tyhle kousací schránky taky nemám ráda,“ vysvětluje Novotná, která jako doručovatelka pracuje už třináct let.
„Nesete nám nějaké nebožtíky?“
Pokračujeme do Baarovky, Tůmovky a Smetanky. Další modrá schránka, v které na nás čeká asi nejnaditější taška. Pendlujeme napříč ulicemi. Mezi činžáky i paneláky. Fouká studený vítr a je docela zima. „Tak co, nesete nám nějaké nebožtíky?“ ptá se muž, kterému dáváme poštu. Jsem z toho zmatená. Nejsou mi jasní ti mrtví. „To je firma, která obnovuje náhrobní kameny,“ vysvětluje mi pošťačka.
Poslední, čtvrtá modrá schránka. V ní je už jen malý balíček. „Dobrý den, máte něco pro mě?“ zastavuje nás muž na ulici. „Tihle jsou nejlepší. Jak můžu vědět, jestli mu nesu dopis, když vůbec nevím, jak se jmenuje?“ líčí pošťačka.
S doručovatelkou jsem se dostala do krásných nádvoří, ale i do ztuchlých chodeb, z kterých pospícháme ven, abychom se nadechly. Byly jsme v obchodech s potravinami, v kavárně, kadeřnictví, v copycentru i u jeptišek.
Vracíme se na poštu. Do tepla. Už tam jsou některé doručovatelky. Mají zimou a větrem ošlehané červené tváře. Vypráví si, co se jim dnes přihodilo. „Nejdřív neměl popsanej zvonek a schránku ano. A teď to má zas naopak,“ ozývá se zezadu ženský hlas.
Kompletujeme letáky na další den. Ještě zbývá vyřízení doporučené pošty. Odevzdat doručovací kartu a rekomanda k uložení na poštovní přepážce. Zdá se, že na poště panuje dobrá nálada. Pošťačky se pomalu rozcházejí domů. Pro dnešek mají hotovo.
