Je letní večer, stmívá se a ulice Hradce se vyprazdňují. Náměstím najednou proběhne nenápadný mladík. Dlouhými skoky překoná lavičky, zhoupne se na větvi a dopadne přímo na zábradlí. Tam chvíli balancuje, ale rychle najde rovnováhu a rozeběhne se po úzké železné tyči. Nakonec seskočí na zem, udělá dva kotouly a zmizí za rohem. Přesně tak vypadá parkour. Zábava, kterou si zamiloval Lukáš Mouca.
„Jde vlastně o jediné. Dostat se co nejefektivněji z místa A na místo B,“ vysvětluje Lukáš a popisuje parkour jako umění pohybu při překonávání překážek.
Když před čtyřmi lety zjistil, že i normální člověk může dělat triky podobné těm kaskadérským z televize, začal trénovat. Ze základních triků se postupem času staly krkolomné kousky.
„Vyšplhal jsem třeba zvenku po balkonech na osmipatrový panelák,“ vypráví mladý parkourista. „Viděl jsem, jak lidi vevnitř v bytech koukají na televizi. Horší pak bylo dostat se zase zpátky dolů. Docela jsem se bál,“ přiznává.
Základem extrémního sportu je především neustálý trénink, shoduje se Mouca se světovými mistry. Podle svých slov by nikdy nešel překonávat překážku, pokud by si nebyl alespoň na devadesát procent jistý, že kaskadérský kousek zvládne.
Zranění se mladému hazardérovi zatím vyhýbají. „Nikdy jsem nechtěl dělat nic, na co bych neměl, a to mi asi ušetřilo dost nepříjemností,“ přiznává. „Spousta mladých si myslí, že se všechno naučí za den, a potom to končí zničenými koleny a zpřetrhanými vazy. Tedy v tom lepším případě,“ dodává.
Parkour je hlavně městská zábava, ale skákat přes překážky mohou lidé i v přírodě. „Já osobně mám radši ty ve městě. Dobré je sídliště Hvězdárna, protože je tam pohromadě hodně překážek. Než se na Vajgaře postavilo nové fitko u Merkuru, dalo se chodit i tam,“ říká. Podle něj se dají využít překážky po celém městě, ale jsou dál od sebe.
Hradecký parkourista přemýšlí o dalších skocích náročnějších než ty, které doposud vyzkoušel. „Mám za sebou seskok z pěti a půl metru. Rád bych ještě přidal,“ uzavírá.
