Vytetoval elektronku i koaxiální kabel

Za zdmi nenápadného domu na Staré cestě by nikdo tetovací studio nečekal. Ve světlé místnosti v prvním patře na příchozí ze stěn září pestrobarevné dětské obrázky. Jako tatérské doupě to tady rozhodně nevypadá. „Zaplivané špeluňky, to už je jen mýtus. Většinou vypadají studia skoro jako operační sál,“ směje se osmačtyřicetiletý Jan Flídr.

Kolik máte vlastnoručních tetování?

Tři. Na levé ruce a dvě na nohou. Prostě tam, kam si můžu sám dosáhnout. Nemám je ale hotová. Vždycky si říkám, že si je dodělám o prázdninách, ale víte, jak je to s tou kovářovic kobylou.

A překvapilo vás něco, když jste se tetoval sám? No, říkal jsem si, že to dost bolí (směje se). Vlastně je to spíš nepříjemné. Každý má ale práh bolesti nastavený jinak. Hodně bolestivá jsou záda, žebra a kotník. Ten je opravdu hodně bolestivý a také ho dělám hlavně ženám. Zvlášť ty, které už mají děti, bolest vnímají jinak.

Vystudoval jste výtvarnou výchovu, takže od toho byl k tetování jen krůček.

Pro mě je tetování výtvarná činnost jako každá jiná. Jen jsem vyměnil materiál, kterým se vyjadřuji. Rozdíl je ale v tom, že tetování prostě nejde smazat gumou. Každopádně umět kreslit je základní předpoklad, aby člověk mohl tetovat. Studium se mi hodilo, protože jsem nedělal některé chyby, třeba přehnané stínování. Když se to přežene, tak je tetování nezřetelné. A to je špatně.

Vzpomenete si ještě na svoje první tetování?

Každý začínající tatér nejdřív potetuje sebe a svoje kamarády. Tím bych chtěl poděkovat kamarádovi Danečkovi, který se mi svěřil jako první. Maloval jsem mu rameno. Udělal jsem ale jednu začátečnickou chybu, a to že jsem mu to udělal moc hluboko pod kůži. A pak chodily hlavně ženy. K tetování jsou víc otevřenější, berou ho prostě jako ozdobu těla.

Říkal jste, že jste měl zpočátku problém s živnostenským listem.

Před dvanácti lety nebyl nikdo připravený na to, že by mohlo být tetování jako živnost. Úředníci nevěděli, co se mnou, a tak jsem pět let tetoval s živnostenským listem jako kosmetička. Teprve potom jsem dostal živnosťák, na kterém stojí složitá definice tetování jako činnosti, při které „je porušována integrita lidské kůže“.

Dá se říct, co teď nejvíc letí? A kdo jsou vaši nejčastější zákazníci?

Teď se dělá úplně všechno. Abstraktní nebo realistické motivy, barevné nebo černé. Prostě všechno. Taky odpadl strach z barev. Hlavně lidé z velkých měst. První, co ve dveřích řeknou, je, aby to bylo velké a barevné. Zdaleka už také nechodí jen lidé do třiceti let. Chodí dělníci, právníci, lékaři, ale i babičky. Přišla i paní, jejíž věk si netroufnu ani odhadnout, odložila dvě berle a nechala si na předloktí vytetovat čtyřlístek pro štěstí.

Nosí si zákazníci vlastní návrhy, nebo je chtějí od vás?

Jak kdo. Někteří mají jasnou představu. Když ale přijdou s tím, že by něco chtěli, ale nevědí co, tak mám radost. Pak můžu dělat svoje „flídroviny“. Jsou to abstraktní věci šmrncnuté surrealismem. Vždycky ale přidávám alespoň trochu červené barvy, je to totiž taková moje značka.

A nějaké kuriózní tetování?

Jednou se mi zjevil ve dveřích člověk, který vypadal, jako kdyby ho ufoni unesli v šedesátých letech a teď ho zase vrátili. Měl dlouhé vlasy, vytahaný svetr, přes rameno somradlo a řekl: „Jmenuji se Zbyněk Nývlt a jsem sběratelem elektronek. Chtěl bych vytetovat elektronku.“ Nevěděl jsem přesně, jak to vypadá, ale myslel jsem, že to je snad nějaká žárovička. Pak ale vytáhl z krabice něco, co vypadalo jako pancéřová pěst, a pravil nadšeně: „To je elektronka z anglického radaru z druhé světové války.“ Tak jsem mu ji vytetoval na rameno a on ji pak posílal svým přátelům sběratelům do Ameriky. Byl tak nadšený, že si ještě nechal kolem ruky vytetovat koaxiální kabel.

Tak to si tedy nedovedu moc představit.

Já jsem taky neuměl. Je to jen takový jednoduchý kabel, na kterém nic není. Pan Nývlt mě ale vyvedl z omylu, prý je na každém metru kabelu značka. Nakonec odcházel naprosto spokojený.

Učíte na základní škole. Nechcete se tetování věnovat naplno?

To určitě ne. Každé má svoje. Ve škole nevidím výsledek hned, ale až po několika letech, když ty děti potkávám. U tetování je to naopak, ale zase se to nedá vydržet pořád. Když o prázdninách tetuji třeba čtrnáct dní v kuse, tak už toho musím nechat. Je to náročné nejen na ruce, ale i na oči, protože se dívám pořád z jedné vzdálenosti a musím se soustředit.

Máte dvě dcery, zdědily talent po vás?

Ta starší studuje medicínu a k tetování ji to netáhne. Na druhou stranu umí krásně zpívat. Zato ta mladší je v osmé třídě a už teď po spolužácích maluje fixou. Hodně ráda kreslí a myslím, že až jí bude osmnáct, tak ji to postupně začnu učit. Když bude starší a bude chtít, tak jí třeba i nějaké tetování udělám.

Jan Flídr

Narodil se v roce 1962 v Litomyšli.
Vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové.
Vyučuje na základní škole v Jindřichově Hradci.
Před dvanácti lety otevřel v Jindřichově Hradci tetovací salon.
Má tři tetování, která si sám udělal.
Je ženatý a má dvě dcery.