Učitel Miroslav Benda se v Jihlavě narodil v roce 1922. Díky ročníku narození byl jedním z těch, kteří byli v roce 1942 nacisty nasazeni na nucené práce v Říši. V listopadu toho roku tedy Benda ve Vídni vystoupil z vlaku. „Vídeň byla pokládána za štěstí, Rakousko nebylo do té doby bombardováno,“ vzpomíná Benda. Naděje byla ale krátká a klamná.
Nasazení se nejprve učili pracovat na soustruzích a frézách, práce se dala přežít. Dřevěné baráky lágru byly plné vší a špíny. Netopilo se, i když byl listopad. K jídlu byla ráno černá melta, na den kousek chleba, v poledne kombinace zelí, mrkve, načernalých brambor a řepy. Češi měli výhodu: mohli dostávat balíčky z domova.
Jenže po třech týdnech je Němci překomandovali do Vídeňského Nového Města. „Přijel člověk z vídeňského pracovního úřadu s tím, že firma Wiener Brückenbau und Eisenkonstruktions potřebuje nutně pracovní síly na válečně nejvýš důležitou stavbu hal na výrobu tajných zbraní. Víc jsme nevěděli,“ vypráví Benda.
Ruce přimrzaly k železu
Muži vstávali o půl páté, vraceli se po sedmé večer. Volno měli jednou za 14 dní v neděli. Dostali zvláštní propustky, výstrahu, jaké hrozí tresty. Začalo peklo. „Práce byla velmi těžká, tahali jsme železo, traverzy. Začaly mrazy a my neměli žádné rukavice, takže nám k železu doslova přimrzaly ruce. Až pak jsme se naučili od ruských zajatců z pytlů udělat rukavice,“ líčí Benda.
Mnohem hůř prý zacházeli předáci s ostarbeitry z Ukrajiny, Ruska, Běloruska. Tam přicházely na řadu kopance, bití. „Já jsem na tom byl dost špatně, byl jsem fyzicky slabý. Když jsme večer vyčerpaní odjížděli na baráky, díval jsem se ze zastávky a viděl v dálce srázné stěny vrchu Wiener Schneeberg, tak jsem si říkal, že by snad bylo lepší tam vylézt a skočit, že by byl trápení konec. Jen vzpomínka na matku mi dávala sílu, že jsem se snažil vydržet,“ vzpomíná Benda.
Po Vánocích přišla úleva. Češi dostali lehčí práce a Benda se stal pro znalost němčiny písařem pracovních výkazů. Jednoho dne muži uslyšeli štěkot psů a klapot dřeváků. Do sousedního prostoru za ostnatým drátem esesmani přivedli zástup zubožených vězňů v pruhovaných mundúrech – vznikla tam pobočka koncentračního tábora Mauthausen. Smrtelné ohrožení však přišlo z nebe.
Americké bombardéry měly ve Vídeňském Novém Městě tři cíle: továrny na stíhačky Messerschmitt a na tajné zbraně, kde pracoval i Benda. Datum prvního náletu si dodnes pamatuje přesně: za krásného odpoledne v pátek 13. srpna 1943 se v dálce ozvaly výbuchy. Lidé jim zpočátku nevěnovali pozornost, zkušební výbuchy z továren slýchali.
Jenže výbuchy byly čím dál blíž, doprovázel je mohutný ryk. „Najednou se mistr sesunul na zem, lezl po čtyřech a volal: Teď je po nás! Vyletělo okno a já si uvědomil, že je to nálet. Měli jsme štěstí: jedna bomba spadla před barák, druhá za barák,“ vypráví Benda. Toho dne se rozhodl, že uteče. „Zemřít pro nacisty, a navíc bombami Spojenců se mi nechtělo,“ vzpomíná.
Opatřil si falešnou propustku na cestu do Čech a při zmatcích při dalším náletu se dal na útěk. Po komplikované cestě vlakem se mu nakonec podařilo dorazit do Jihlavy. Doma se ukryl u strýce na statku v Herálci. Známí lékaři mu pak opatřili fingovanou diagnózu zápalu plic. Po půl roce ji nahradili žádostí o propuštění pro těžkou nemoc.
„V polích se cítím volný“
Rakouská firma vyhověla. „Skákal jsem radostí! Pracoval jsem dál u strýce jako zemědělský dělník, a i když to byla každodenní těžká práce, byl jsem neuvěřitelně šťastný. Dodnes mám rád pole, cítím se tam volný.
V Rakousku jsem nevěděl, jestli ještě uvidím milovaný Herálec, Jihlavu. Vrch Hohe Wand, na který jsem se díval z Vídeňského Nového Města, mi připomínal zdejší kopce od Jeníkova ke Smrčné,“ říká pamětník Miroslav Benda.
