Ypsilonka: ač bytem v pražské Spálené, vždycky bude z Liberce

Sbalit holku v Liberci v sedmdesátých letech bylo jednoduché. Stačilo pozvat ji do Ypsilonky. Kdo sehnal lístky, byl in.
Pod velením režiséra Jana Schmida tam tříbili vkus diváků budoucí televizní a filmové star Jiří Lábus, Jiří Wimmer, Luděk Sobota, Ondřej Havelka, Jana Synková, Bronislav Poloczek nebo Vladimír Kratina. Tenkrát to byli mlaďoši. S nimi i liberecký herec Václav Helšus. Už tehdy měl vousy, ale byl o téměř čtyři desítky let mladší. V Ypsilonce byl kovářem Stelzigem, Macbethem i Michelangelem. Pak se s ní rozešel. Po třiceti letech se vrátil zpátky. Jako host. A Tomáš Garrigue Masaryk.
„Oni krásně hrají a zpívají, mají to dokonale encyklopedicky připravené a já přináším pohled do jeho života. A že to fakt neměl lehké. Zvlášť, když se v parlamentu hádali jako psi,“ říká Helšus. Na roli musel nastudovat spoustu materiálu a hodilo se mu, že celé roky jezdí na koni. „Koně na scéně mám, sice dřevěného, ale umím na něm přesvědčivě sedět,“ míní.
Na scéně ve Spálence se sešel s novou generací i se svými bývalými kolegy. Třeba s principálem Janem Schmidem. Právě ten mu nabídl v roce 1972 angažmá. Viděl ho v ústeckém Činoherním klubu v Moliérovi. „Řekl mi: Moc ses mi tam nelíbil, ale když jsi vlezl na jeviště, bylo vidět, že někdo přišel. Tak proto tě kupuju,“ vzpomíná Helšus.
I když kolem dusila lidi normalizace a umění podléhalo komunistické kontrole, v Ypsilonce vládla svoboda ducha a zakázané myšlenky.

Generálka pro milice

„Obdivoval jsem Honzu Schmida, jak to měl ošéfované. Vždycky vymyslel něco, čím papaláše dostal,“ říká Helšus. A tak v době, kdy vrcholila hysterie kolem Charty 77, v Liberci petice proti mocipánům prošla. Ve hře o selském rebelovi z Frýdlantska Andreasu Stelzigovi. „Určitě by nám to zatrhli, ale my jsme si to obhájili, šlo přece o lidovou vzpouru, a navíc regionální,“ říká Helšus. Schmid udělal veřejnou generálku pro lidové milice. „Domluvil se s pár chlapy, a ti pak v diskusi prohlásili To je pěkné divadlo. To hrajte. A funkcionáři z okresu nemohli nic říct,“ vzpomíná herec.
Podobně tomu bylo i s hrou Dvanáct křesel autorů Ilfa a Petrova. Ukazovala absurditu socialistické ekonomiky po Velké říjnové socialistické revoluci. „Vyjeli jsme s ní do Ostravy a místní ideologové hned žhavili telefony, co jsme si dovolili. Nic ale nezmohli, protože půl roku předtím jsme s představením vyhráli severočeskou soutěž angažované sovětské tvorby,“ poznamenal Helšus.
V muzikantské a zpěvavé Ypsilonce byl trochu za exota. „Nezpíval jsem ani na nic nehrál. Navíc oni byli spíš swingoví, hlavně s příchodem Ondřeje Havelky, kdežto já „hipísák“. To jsem si přivezl z Anglie, kam jsem v osmašedesátém na dva roky emigroval. Nasbíral jsem spoustu postřehů, oběhal všechna divadla, galerie a muzea. Smíchal to se zkušenostmi z činoheráku, a všechno to do Ypsilonky vrhnul,“ dodal.
Ke konci sedmdesátých let byl už Liberec Ypsilonce malý. Škrtil ji rámec loutkového Naivního divadla, jehož byla scénou. Za velkým světem do Prahy vyrazila v roce 1978. Stěhoval se i Václav Helšus. Po roce se vrátil zpátky do Liberce. „Měl jsem jinou představu. Připadalo mi, že se z představení stává výborně nacvičená estráda, a tak když mi hodili lano z Šaldova divadla, bez rozmýšlení jsem přijal,“ říká.
Ypsilonku ale pořád sledoval. „Radoval jsem se z jejích úspěchů, a když si na mě vloni na jaře vzpomněli s T. G. M., byl jsem rád,“ přiznává.