Podnikatelé jsou dobrodruhy v mnoha směrech. Holanďan žijící v Česku, Remon Vos, majitel CTP, letos se svou devatenáctiletou dcerou absolvoval jednu z nejslavnějších rallye světa, jakou je možné ve veteránu urazit. Emma pro ZEN o jízdě napříč kulturami a kontinenty psala deník.
Sto sedm aut je seřazeno před Velkou čínskou zdí. Veteráni z dob před rokem 1941 i auta s datem výroby do roku 1975 jsou naložena proviantem na měsíční cestu, vše do puntíku dobově sladěno, žádné moderní výdobytky, bekovka místo kšiltovky je téměř povinnost. Motory nepředou, ale už vyloženě řvou. U mnohých řidičů tomuto okamžiku předcházela až tříletá technická a psychická příprava. Stát na startu je mimořádně silný pocit, který představuje pořádně adrenalinový koktejl. Zvláštní je, že při něm cítím zároveň úlevu. Jsou zde nadšené rodiny, přátelé i zvědaví diváci, kteří hlasitým potleskem oceňují výkony dračích tanečníků, bubeníků i odhodlání samotných účastníků závodu opouštějících prostor startu. Je 8.10. Jedno rychlé otočení klíčkem, mávnutí praporkem a vydáváme se na cestu. Na 36 dní z Pekingu do Paříže.
Přesně si vybavuji reakce mých přátel a příbuzných, když jsem jim nadšeně oznamovala, co máme s tátou v plánu. Všichni bez výjimky na mě zírali s otevřenou pusou, pak mě většinou soucitně poplácali po rameni, načež následovalo ticho. Viděla jsem jim na očích, co si myslí; že souhlasit s něčím takovým je šílené. Uznávám, představa 13 695 kilometrů s jednou osobou, notabene s rodičem, byla trochu šílená. Fakt, že jde o cestu ve voze Lancia Lambda z roku 1927 z Pekingu do Paříže, tomu také příliš nepřidával. Navíc si táta za spolujezdce vybral mě. Osobu, která je známá tím, že se nikdy nevydržela dívat na páteční televizní maratony pořadu Top Gear, která nerozezná Citroën od Renaultu a která při řízení pořád poslouchá, že má ztišit rádio a uklidit si mobil, protože velké zetko na kufru se pořád ještě nesloupalo. Moje znalosti aut a automobilových závodů ještě letos v květnu nebyly jen omezené, dalo by se říct, že se limitně blížily nule.
Prostě jen čekáme
Při tomhle závodě narazíte na všelijaké týpky. Jsou tu třeba různí nemluvní „automobiloví maniaci“ – když se jich zeptáte, jak probíhala příprava jejich auta, tak vám sice odpovědí, jako by vůbec o nic nešlo, ale v kufru mají deset různých druhů lepidel a zapínací igelitové sáčky roztříděné podle barev. Pak jsou tu ti, kteří ze začátku všechno odkládají a pak šílí stresem – ty poznáte podle toho, že jsou neustále v patách mechanikům. A další najdete v baru, jak živě diskutují o nadcházejícím dobrodružství. Účastníci rallye závodů jsou dost divná partička. Já jsem většinu času prožívala strach a obavy; zvlášť po zjištění, že v rallye závodech nesmíme použít žádné chytré krabičky jako TomTom nebo jinou navigaci. Jako navigátor prostě dostanete knihu plnou různých diagramů silnic a vzdáleností a pak ještě měřič ujeté vzdálenosti, který zmáčknete pokaždé, když projedete některým z míst vyznačených na diagramu ve vašem itineráři neboli roadbooku.
Máme namířeno do Datongu, kde strávíme první noc naší cesty. Než se tam dostaneme, stíháme ještě krátkou pauzu u slavného zavěšeného kláštera. Dva dny v Číně mi otevřely oči. Cesta z Datongu do Erenhotu vypadá, jako by tam čekali nějakou náhlou přistěhovaleckou vlnu. Je tu spousta nově postavených obytných komplexů, ale všechny jsou prázdné. Široké silnice s obrovskou kapacitou, ale prakticky bez provozu. Ve způsobu, jak vznikají tahle nová města, je něco zneklidňujícího a zároveň neznámého. Jsou připravena pro ty, kteří mají teprve přijít. Projíždíme městy, která se neadaptují a neformují přirozeně v průběhu času, nýbrž jsou budována na základě nařízení, takže ani časem nezískávají svou vlastní identitu. „Prostě jen čekáme, až se sny, které nám naši vůdci zasadili do hlav, stanou skutečností,“ vysvětluje nám recepční v hotelu, který se za poslední půlrok musel z úředního nařízení dvakrát přestěhovat.
Tohle hromadné přesídlování, které jsem viděla v Datongu, je možné jen díky tomu, že veškerá země je majetkem státu, takže vláda má právo obyvatele přesídlit prakticky kdykoli. Skutečná krása Číny je v jejích přátelských obyvatelích. Myslím, že každý z nich má se mnou aspoň deset selfíček a na žádném z nich, jak se dá v Číně očekávat, nesmějí chybět prsty zdvižené do „véčka“. A pak je tu ta úžasná krajina plná klidu. V žádné jiné kultuře nehraje příroda v umění tak důležitou roli jako v Číně. Od dob nejstarších dynastií zde básníci i umělci oslavují krásu čínské přírody a snaží se zachytit ji svými pery a štětci. Mají k tomu dobrý důvod, nedotčené části Číny jsou prostě ohromující.
Skutečná rallye začíná až v Mongolsku, a to nejen proto, že se každý děsí toho, co by se mohlo přihodit v odlehlých částech pouště Gobi, ale hlavně proto, že konečně začínám trochu chápat, co dělám. To se má ale bohužel brzy změnit. Nejsou tu žádné pořádné silnice, alespoň pokud se přesně držíme itineráře, který pro nás byl vypracován. Přemýšlím o rozdílech mezi dneškem a závodem v roce 1907, kdy se rallye Peking–PaČasová říž uskutečnila poprvé. Mnoho jich nebude.
Jednoho mrazivého lednového rána roku 1907 se ve francouzských novinách Le Matin objevila výzva následujícího znění: „Dnes je třeba dokázat, že pokud má člověk automobil, dokáže dělat cokoli a cestovat kamkoli. Je zde někdo, kdo dokáže letos v létě uskutečnit cestu automobilem z Pekingu do Paříže?“ Přihlásilo se padesát zájemců, z nichž se jich na start v Pekingu dostavilo pět. A dnes znovu auta projíždějí Mongolskem, závodníci i mechanici pracují do brzkého rána s pivem v ruce a dostat se do Paříže není otázkou toho, jestli se to povede, nýbrž jak. Některé dny přežíváte na tyčinkách Snickers a jste vděční za dvě hodiny spánku, ale to nevadí – jediná věc, na kterou myslíte, je dostat se do Paříže.
Na Mongolsko budu vzpomínat nejvíc. Dívky v pestrobarevných šatech ženou stáda ovcí, chlapci se prohánějí na koních po pláních panenské krajiny. Dlouhé černé hřívy koní řítících se tryskem vysokou trávou vlají ve větru. Mongolské děti s jemně řezanými rysy v obličejích na nás mávají, když je míjíme; poklidně šlapou přes rozlehlé pláně a nic netuší o problémech okolního světa. Jsou tu uzavřené ve svém vlastním světě, v jakési bublině, která je chrání před vzdáleným způsobem života, kde je všechno tak zaškatulkované. Je to jako takový tajný dětský domeček na stromě – cítíte se tam dobře ve své izolaci a víte, že až ho jednou někdo najde, už to nikdy nebude stejné jako dřív.
Přítel v mongolské pustině
Cestou k překrásnému jezeru Chjargas začal den, kdy to pro nás málem všechno skončí. Vydáváme se na cestu a jsme rozhodnutí dnes závod pojmout v klidu a pohodě; pokusíme si udržet 5. místo v celkovém pořadí a 1. místo v naší kategorii, ale nebudeme se nikam hnát – prostě jen tak jedeme a povídáme si. Dlouho nám to ale nevydrží. Navzdory předsevzetí se za chvíli řítíme pouští Gobi po neustále se měnícím povrchu spolu s vozy Bentley, Vauxhall a taky s jedním americkým modelem Nash. A pak to přijde... kolem druhé odpoledne, těsně před poslední časovou kontrolou, se nám porouchá auto. Zastavujeme první místní povoz, který jede kolem. Souhlasí, že nás odtáhnou asi 500 metrů zpátky do vesnice, samozřejmě, jen co si s námi udělají pár fotek.
Během minuty se kolem našeho auta seběhne asi dvacet chlapů, mile se usmívám, nerozumím ani slovu a vůbec si nejsem jistá, co máme vlastně za problém. Cítím jen bezmoc a říkám si, jestli máme vůbec šanci dostat se dnes nějak do cíle bez odtahovky. Uplyne asi dvacet minut. Doba potřebná k tomu, aby všichni snesli z celé vesnice všechny řemeny a šrouby, co našli, a dospěli k závěru, že nic z toho do našeho auta nepasuje. To zklamání, které se některým těm chlapům zračí ve tvářích, je nepřehlédnutelné. Jsou stejně odhodlaní opravit naše auto, jako my sami, možná i víc. Kreslím neobratně na kus papíru odtahové auto. A o pár minut později už jsme v mongolském stavení. Náš nový přítel, jehož jméno jsem ani nezachytila, bydlí v domě sousedícím s karaoke barem manželky. Pod zaprášenou igelitovou plachtou se tu skrývá náš rytíř v zářivé zbroji, přesněji řečeno staré Hyundai s mnoha promáčklinami, které vypadá, jako by se na něm vozili koně a dobytek.
Náš přítel vyskočí na auto a začne rychle strhávat plechovou korbu. Mezitím přichází jeho žena a přináší pití a občerstvení. Pozoruji jejich zapálení a je mi trochu úzko z toho, jak si ten člověk rozbíjí svůj náklaďák, do kterého navíc nasedají tři malé holčičky. Za chvíli už ale sedím vevnitř s nimi, hrajeme piškvorky a jsou z nás nejlepší kamarádky. Naše porouchané auto je přivázáno k provizorní odtahovce a před námi je dalších 100 km. Možná se přece jen zvládneme dostat k poslední časové kontrole a zůstaneme v souboji o zlato. Šlápneme na to a řítíme se mongolskou pouští. Na kontrolní místo přijíždíme 4 minuty před vypršením limitu. Rallye se dá možná v určitém smyslu srovnat s uměním. Ne každý to chápe, někdy to může být vysilující, ale nakonec vám to ukáže nové způsoby chápání kontextu kultury. Zapomeňte na soutěžení, které může otupit vnímání, a poddejte se pocitu bezmoci, vydejte se na milost a nemilost situacím a lidem, jimž tak úplně nerozumíte.
Kdo je ten druhý
Ze všech jedenácti zemí, jimiž jsme na cestě do Paříže projížděli, byl ruský úsek zdaleka nejdelší, a pokud jsem v Mongolsku poznala, jak je tahle rallye náročná po fyzické a technické stránce, pak Rusko mi ukázalo její psychickou náročnost. Jistě, cestování autem je často mimořádně hektické, ale když trvá 36 dní, přináší i nudu. V Rusku jsem si často říkala, jestli mě náhodou někdo neposadil před zelenou obrazovku, na níž se obraz sice pohybuje, ale přesto zůstává neměnný. Hodiny a hodiny výhledu na asfaltovou silnici, kdy si říkáte, že to jediné, co se kolem vás mění, jsou písničky Bruce Springsteena z reproduktorů. Ovšem i těch máte po čtyřicáté plné zuby. Tyhle dlouhé úseky nicoty jsou skvělou příležitostí pro konverzaci se spolujezdcem, mohli byste si říct.
Jenže letošního ročníku rallye Peking–Paříž se účastnilo několik rodinných týmů složených z otce a dcery nebo otce a syna a pro všechny bez výjimky byl společný čas strávený v autě bez možnosti úniku nesmírně náročný. Napadá vás, jak jste si vůbec někdy mohli myslet, že je to dobrý nápad, přemýšlíte, jestli ten člověk, s nímž tu sedíte, je opravdu váš příbuzný, a uvažujete o tom, jakou formu terapie asi budete potřebovat, až konečně dorazíte do Paříže. Jistě, čas od času dojde i na nějaký dobrý rozhovor, stejně tak jako na vyostřené výměny názorů. Zjistila jsem, že nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat, je nebrat nic z toho, co bylo řečeno, moc vážně, a upnout se na drobná vstřícná gesta, jako je třeba to, že ráno tomu druhému koupíte kafe. Obvykle také fungují nezávazné postřehy týkající se okolní krajiny.
Když cestujete tímhle tempem, snadno zapomenete jednotlivé detaily míst, která jste navštívili, a ze všeho se stává jediná rozmazaná šmouha. Spoluúčastníci, s nimiž jste v Pekingu tak obtížně navazovali společenskou konverzaci, se stávají blízkými přáteli. Jste vyčerpaní emocionálně i fyzicky. To, co do této rallye vložíte, je ale jen zlomek toho, co dá ona vám. Možnost zažít náhodné šťastné či nešťastné náhody, které potřebuje každý velký příběh. I ten můj o rallye Peking–Paříž.
P. S.: Dojeli jsme 17. července v naší kategorii veteránů do roku 1941 na 28. místě. Cesta z Pekingu do Paříže je dost dlouhá na to, aby si člověk milionkrát v hlavě promítl závěrečnou scénu, příjezd na Place Vendome. Nakonec je to jako políček do tváře. V objetí rodiny, plná protichůdných pocitů a promočená od šampaňského si uvědomím, že je konec. Cítím ztrátu, kterou jsem nečekala.
Z Pekingu do Paříže
Letošní rallye Peking– Paříž odstartovala 12. 6. před Velkou čínskou zdí a po 36 dnech a 13 695 kilometrech cesty skrze 11 zemí dorazili účastníci do Paříže 17. 7. 2016. Na start se postavilo celkem 107 posádek, stáří jejich automobilů bylo v rozmezí let výroby 1915–1977. V závislosti na stáří auta bylo startovní pole rozděleno do několika kategorií. Nedokončilo pouhých deset týmů. Poprvé tuto rallye absolvovali závodníci v roce 1907, na startovní čáře bylo pouhých pět posádek. Vítězem se stal kníže Scipione Borghese s vozem značky Itala o síle čtyřiceti koní.
