Z jaderného odpadu by se daly dělat baterie, zjistili vědci
Představte si baterii, která vydrží přes pět tisíc let. Touto větou začal svoji nedávnou přednášku na konferenci Ideas to change the world v Cabotově institutu britský geochemik Tom Scott z University of Bristol. Jeho tým údajně přišel na způsob, jak průmyslově „zabalit“ radioaktivní prvky do diamantového pláště a z celé konstrukce získávat elektrickou energii.
„Dlouhodobý problém s uskladněním jaderného odpadu se tak může jednou provždy přeměnit na levný zdroj materiálu pro výrobu jaderných baterií, které vydrží stovky, nebo klidně i tisíce let,“ vykreslil dále. Scott demonstroval funkčnost svého konceptu na prototypu, k jehož výrobě použil nestabilní izotop niklu (Ni 63).
Ten má poločas rozpadu zhruba sto let, což znamená, že za sto let tato baterie bude teprve z poloviny vybitá. Scott má však v plánu zpracovávat mnohem nebezpečnější odpad: uhlíkové tyče z jaderných reaktorů, v nichž je izotop C 14. Ten má poločas rozpadu 5730 let. „Navíc vydává radiaci na velmi krátkou vzdálenost, kterou snadno pohltí jakákoli pevná překážka, v případě našich baterií tedy schrána diamantu,“ dodal.
Všechno krásné má však svůj háček. V případě Scottovy jaderné baterie jím je nízký energetický výstup, který potenciálně mohou mít. Klasická tužková baterie váží asi 20 gramů a je schopná uskladnit zhruba 700 joulů na gram. Svoji energii pak vydá při kontinuálním používání za 24 hodin. Gram C 14 je schopen vyprodukovat maximálně 15 joulů denně, ovšem po 5730 let (tedy 2,7 terajoulu).
Použití takového zdroje tak připadá v úvahu jen pro opravdu dlouhověká zařízení s nízkou energetickou náročností. „Mohlo by jít o vesmírné sondy, drony létající ve vyšších vrstvách atmosféry nebo kardiostimulátory,“ míní Scott. Na bouchnutí šampaňského však Scottův objev zatím není. Závěry a výrobní proces ještě nebyly ověřeny nezávislým týmem a samotné detaily výroby ještě nebyly publikovány v žádném z odborných časopisů.
