Mezi Kladnem a Prahou denně cestují desetitisíce lidí. Za prací, do školy, na nákupy. Tým Sedmičky byl mezi nimi.
Na začátku byla sázka. Debatovali jsme v redakci, jak nejrychleji, nejpohodlněji a nejlevněji dojet z Kladna do metropole. „Autem,“ prohlásila fotografka Karolina Hniličková, přestože z Prahy dojíždí do Kladna s půlhodinovým zpožděním, a vytáhla stokorunu. „To spíš autobusem,“ kontrovala jsem při vzpomínce na své známé, kteří jiný druh dopravy nevyužívají, a částku dorovnala. „Tak já si beru vlak,“ pronesl od notebooku Honza Murárik. Bylo rozhodnuto.
Sraz byl 25. listopadu v deset hodin dopoledne na náměstí Starosty Pavla. Podle fiktivního scénáře jsme neuspěli s žádostí na magistrátu a museli se vypravit na středočeský krajský úřad. Cílem tak bylo jeho sídlo v pražské Zborovské ulici.
Najít autobus? Problém
Autobusové nádraží je přímo pod magistrátem, nemusím proto složitě jezdit přes město. Informační ceduli s odjezdy autobusů nikde nevidím, jeden z šoférů mi ale ochotně poradí. „Jede to z jedničky,“ říká. Zastávka je prázdná, kdežto v druhé řadě uprostřed stojí autobus Exprescar, do kterého nastupují lidé. Podlezu zábradlí, popoběhnu. V momentě, kdy zahlédnu cedulku s nápisem Praha a ode dveří mě dělí jen pár metrů, řidič zavře a odjede. Rozhlédnu se, další autobus je na konci třetí řady. Teď už běžím rychleji, ale zbytečně. Jede do Velvar. Mezitím dorazil spoj na jedničku, s ním se mi za 36 korun podaří odjet.
K metru v Dejvicích jedeme přes Buštěhrad. Ke konci cesty se už Prahy nemohu dočkat. Ač sedím hned za řidičem, který jede poměrně plynule, žaludku se jízda nezamlouvá. Svítí sluníčko, v autobuse je vedro. Padla na mne ospalost. V Dejvicích sejdu na metro a jedu na Malostranskou, odtud tramvají číslo dvanáct na Arbesovo náměstí. Pak pěšky. Vypadá to, že jsem první. Není to pravda. Karolina se už pár minut opaluje u vchodu na opačné straně.
Autem hned
Byla jsem trochu nervózní. Cestu do Kladna jsem totiž v ranní špičce jela přes půldruhé hodiny. A protože vím, že situace na Evropské nebývá vždy ideální, volím jistotu. Z Kladna na Lidice se vymotám vcelku rychle, komplikace nejsou ani na rychlostní silnici R7. Nepodvádím, jedu podle předpisů. Ale kolegové mi asi neuvěří, že jsem chytila „zelenou vlnu“, červená mě nezastaví. Pod benzinkou OMV odbočuji vpravo do takzvané krysí díry, která mne vynese pod střešovickou nemocnici. Sjedu dolů a mířím do tunelu Mrázovka, kterým vyjedu na Smíchov. Ani tam se dlouho nezdržím, podobně klidnou jízdu po Praze nepamatuji. Auto nechávám v garážích obchodního centra a zbytek jdu pěšky. Jsem první.
Vlakem? Za trest
Cestovat na Smíchov vlakem se může zdát jako nesmysl, přesto tuhle variantu volí denně stovky lidí.
V deset mi jede autobus od knihovny ke Kauflandu. Za deset minut už šlapu parkem k nádražní pokladně. Jízdenka stojí šestačtyřicet korun, dávám totiž přednost Masaryčce před Dejvicemi. Je mi teď nějak sympatičtější.
Hodiny v nádražní hale ukazují čtvrt na jedenáct, přijíždí lokálka směr metropole. V cíli je za tři čtvrtě hodiny. Hrůza. Kouknu na chvíli do novin, potom z okna. Na Masaryčce dám před metrem přednost tramvaji číslo čtrnáct. Nechce se mi sjíždět do podzemí, navíc metrem od nádraží ke krajskému úřadu to určitě není rychlejší. Od Anděla bych stejně musel ještě jednu zastávku tramvají. Pěšky je to k úřadu skoro kilometr. Před hejtmanství přicházím půl hodiny před polednem. Kolegyně se smějí a ťukají významně na hodinky. Jet vlakem z centra Kladna do Prahy bylo snad za trest.
Výhru jsme rozdělili
Cestou zpět do redakce jsme se přeli, komu patří výhra. „Byla jsem nejrychlejší,“ prosazovala za volantem Karolina. „Jenže já byla nejlevnější,“ argumentovala jsem na místě spolujezdce. Jen Honza vzadu seděl a nezvykle mlčel. „Cesta vlakem se vyplatí jen tomu, kdo bydlí blízko nádraží a jede do centra. Pak je Masaryčka ideální,“ řekl, než jsme za výhru vyrazili na společný oběd.
