Most / Do Jihoafrické republiky se zahraniční studenti zrovna nehrnou. Tereze Bernasové z Mostu ale učarovala. „Všichni mi Afriku vymlouvali, že je nebezpečná. Radili, abych jela do Ameriky. Tam ale studují všichni. Zatoužila jsem po adrenalinu. Poznat něco úplně jiného,“ říká Bernasová. Otec stál hrdinně při ní. Matka byla z jejího rozhodnutí na mrtvici.
Roční studijní pobyt zařídila agentura. Placení bylo na rodičích. „Do poslední chvíle jsem netušila, kam mě umístí, jakou rodinu dostanu, jakou školu budu studovat. Všechno jsem se dověděla až deset dnů před odletem. Měla jsem štěstí, žila jsem si lépe, než kdybych studovala v Americe,“ usmívá se spokojeně studentka.
Z prváku k maturantům
V Podkrušnohorském gymnáziu v Mostě dokončila druhý ročník s výborným vysvědčením. V Kapském Městě nastoupila do prvního ročníku střední školy.
„Učili jsme se v angličtině. Přesto se mi všechno zdálo jednoduché. Brzy jsem přeskočila rovnou do maturitního ročníku,“ říká Tereza Bernasová.
Každý si může vybrat, jaké předměty bude studovat. Střední školy nemají zaměření. Do zahraničí jela kvůli angličtině. Přibrala si afrikánštinu, výtvarnou výchovu, biologii, zeměpis, výpočetní techniku a základy společenských věd. „Škola byla blízko mého domova. Bydlela jsem v rezidenci v luxusní čtvrti, kde žili samí běloši,“ vzpomíná Tereza Bernasová.
Znali český fotbal
Ve škole byla jedinou cizinkou. Ze začátku se smáli, že je ze zaostalé východní Evropy. Vysvětlovala, že se má lépe, než lidé v Africe. „Znali Československo. Nejvíc věděli o fotbalu,“ upřesňuje. Mentalita tamních lidí je odlišná. Pro Afričany bylo nepochopitelné, že odjela z domova. U nich cestuje celá rodina. Nedovedou si představit, že by se jejich dítě vzdálilo. Do dospělosti potomků drží rodina pohromadě.
Na ulici bez mobilu
Tamní obyvatelé jsou velice přátelští. Všichni však mají strach ze zločinnosti, která v Africe panuje. „Jako bílá a ještě k tomu blondýna jsem vyčnívala. Ale nemám pud sebezáchovy. Chodila jsem pěšky, troufla si do autobusu, což se bílým vůbec nedoporučuje.
„Nic se mi nestalo. Akorát jsem přišla o foťák. Chtěli mi ukrást i kreditní kartu. Když jsem vybírala peníze z bankomatu, obestoupilo mě šest chlapů. Utekla jsem. Čím míň věcí u sebe máte, tím líp. Peníze jsem si strkala do podprsenky. Na ulici nevidíte nikoho s mobilem,“ vzpomíná Tereza Bernasová.
Většina lidí je chudá, nemá co ztratit. Pro mnohé je vězení východiskem z nouze. V townshipech, slamech, tedy nejchudších čtvrtích je to nejhorší. Tam nezajíždí policie, lidé jsou ponecháni bez pomoci. Znásilňování je tam na denním pořádku. Děti nemají šanci na vzdělání. Do škol nechodí.
Na vesnici pijí coca-colu
V Africe panuje diskriminace naruby, bílí dostávají menší šanci na práci než černí.
„Mimo město bydlí v kulatých domech uplácaných z kravských lejn. Oproti slamům je to luxus. Děti pasou dobytek. My přes kameny chodili v pohorách, oni naboso. Ale i v nejchudší vesnici mají coca-colu. Neznají doktory. Ženy ve vesnicích nosí tradičně vodu ve džbánech na hlavě. Ve městech mají na ní místo džbánu posazenou igelitku z Intersparu s nákupem a po těle mají uvázané děti. Na břiše, na zádech, tři na bocích. Vesnice bývají i tři sta kilometrů vzdálené od většího města. Silnice v centrální Africe neexistují,“ vypráví Tereza Bernasová.
Všichni pijí colu
Čas tam plyne pomaleji. Lidé nespěchají. Když mluví, mlaskají. Jedí rukama, nepřezouvají se. Kosti od ryb odhazují od pusy i na pláži. Stravují se ve fast foodech, protože jsou nejlevnější. Jedí tučná a pro Evropany nezdravá jídla. Pijí zásadně colu a sprite.
„Miluji zeleninu a ovoce, a tak jsem byla ve svém živlu. I přes zimu jsem měla denně čerstvé avokádo, ananas,“ zasnila se Tereza Bernasová. Ochutnala pštrosí maso, protože je tam hodně pštrosích farem. V obchodech prodávají sušené maso ze všech možných zvířat, nevyjímaje antilopy.
Věří, že smyjí AIDS
Hodně lidí tam umírá na AIDS. Také proto, že střídání partnerů patří k místnímu koloritu. „Nedivím se, že je tolik lidí nakažených. Mají příklad ve svém prezidentovi. Žije promiskuitně a tvrdí, že se HIV z těla umyje,“ vysvětluje Tereza Bernasová.
Pyšní na svoji vlast
Pro sedmnáctiletou dívku byl rok v Africe školou života. Poznala lidi tolik odlišné a přece pyšné na svoji vlast. Rok studia v Kapském Městě ukončila maturitou. Zkoušku jí ale učitelé v Mostě neuznali. Musela nastoupit do třetího ročníku gymnázia. Rok studia v Africe jako by pro ně nebyl.
„Pro mě zůstane velkou vzpomínkou. Určitě bych se tam chtěla vrátit. Žít bych tam ale nechtěla. S adoptivní rodinou si píšeme. Pozvala jsem ji k nám. V Evropě byli, ale Čechy neznají. Určitě budou chtít vidět přesunutý gotický kostel v Mostě. Všichni Afričané jsou věřící. U čaje s mlékem si čtou bibli,“ dodala Tereza Bernasová.
