Je úterý 3. srpna krátce po deváté hodině ranní. Mohutný déšť bičuje rozlehlý oplocený prostor, který je zatím takřka prázdný. Pokud ale do Kácova návštěvník zavítá ode dneška do soboty, stěží se tam hne.
To už bude velkolepý multikulturní festival v plném proudu. Vůbec by se ale nerozjel, kdyby nebylo bedňáků, kteří stavějí pódia a obří stany.
„Připojíš se k šestičlenné skupince. Dobře je poznáš podle toho, že jeden má žlutou pláštěnku,“ říká mi Jaroslav Fukar z technické podpory Sázavafestu.
Má na starosti bedňáky. A já se na jeden den stávám jedním z nich.
Střecha a déšť
Na povel si nás berou muži ze společnosti Chapiteuax, která na festival dovezla dva stany. Jeden z nich, ten větší, o průměru dvacet metrů a zastřešené ploše 314 metrů čtverečních, začínáme stavět kolem desáté hodiny dopolední. Bude se jmenovat Balbínka a bude pod ním hrát třeba Jiří Schmitzer a další hudebníci.
„Dva pojďte sem, zbytek na druhou stranu. Chyť to a táhni směrem tam,“ slyším ze všech stran.
Podobné úkoly létají vzduchem klidně a naprosto samozřejmě, nikdo nezvyšuje hlas.
„Už fungujeme čtyři roky,“ říká Ondřej Kubišta ze společnosti Chapiteaux. Zkušenosti nikomu nechybějí.
„My objíždíme festivaly tři až pět let,“ mluví Tomáš Křemenák za bedňáky.
Vynášíme trubky z náklaďáku a stavíme jakousi základní konstrukci. Pak ji zvedáme. Rozbalujeme plachtu, která bude sloužit jako střecha. Zanedlouho ji s ostatními zvedneme do výšky. Poté odcházíme na rychlý oběd.
Mezitím se obloha otevře, aby z ní na zem dopadly další vodní provazy.
„To není nic divného. Na loňském ročníku Mighty Sounds byla dvaceticentimetrová vrstva bahna,“ líčí můj parťák Adam Křemenák zážitek z práce pro jiný festival. I tam byl se svým bratem Tomášem.
Nám právě začíná největší dřina. Přes kladku zvedáme těžkou plachtu, která je navíc nasáklá vodou.
„Teď!“ „Teď!“ Teď!“ Na povel se věšíme na lano a plachta se sune směrem vzhůru. Poslední desítky centimetrů pořádně bolí. „Ještě zaberte!“ Mně už síly dávno došly, ostatní jich naštěstí ještě mají dost. Jenže dílo zdaleka není hotové. Stan se musí vypnout a zároveň je třeba držet opěry po celém jeho obvodu. Začíná „lavírování“ s trubkami, které se musejí několikrát „kolmit“, protože zpočátku to není možné.
Končíme po čtvrté hodině odpolední. „Bočnice dáme, až nám dovezou hudební aparaturu,“ oznamuje Kubišta.
Práce pro vyskoškoláky
Trvalo to přes šest hodin a upřímně řečeno: žádná sranda. Aspoň pro mě ne. „My to už bereme jako práci a zároveň zábavu. Na festivalech potkáváme známé. Jsou to většinou vysokoškoláci jako my,“ říká Tomáš Křemenák.
Za léto stihne skupina kamarádů z Brna tři festivaly. A odveze si spoustu zážitků. „Dělali jsme Rolling Stones, Linkin Park, Depeche Mode. Byl jsem i na Madonně. Tam nás bylo bedňáků asi dvě stě,“ říká Křemenák.
Na Sázavafestu dělá celkem šedesát bedňáků. „Jsme tady od pondělí a budeme ještě pódia a stany bourat,“ upřesňují moji spolupracovníci.
Festivaly existují díky nim i pro ně.
