Z ryze ocelové hry zůstala polovina, vzpomíná šéf fitness na začátky | E15.cz

Z ryze ocelové hry zůstala polovina, vzpomíná šéf fitness na začátky

Kateřina Wegnerová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Bývalý sportovní kulturista Petr Weinlich provozuje největší fitness v kraji. Pomáhat lidem je dar, říká.

Venku padá listí, stromy halí mlha, plavky z léta odpočívají někde ve skříni, hubnout se začne až po Vánocích. Aby bylo v létě co ukazovat. Každý má své rituály. Svá zaklínadla.

Fitness znamená podle Petra Weinlicha způsob nápravy. „Je to určitá kompenzace. Funkční trénink, zapojení svalů, které mají přirozenou tendenci ochabovat,“ říká. Pohodlný život, špatné návyky, za všechno člověk platí.

„Pro spoustu lidí je tělo výrobní nástroj a cvičení je způsob, jak mu něco z toho zase vrátit, abychom mohli dlouhodobě žít plnohodnotně a kvalitně,“ vysvětluje. Před deseti lety by možná odpověděl jinak.

A žijeme teď kvalitněji než před deseti lety?

Já začal cvičit někdy před pětadvaceti lety. To bývala zaplivaná fitka někde po sklepích. S pár stroji svařenými podle návodu, pár jednoruček. Pár zpocených a zblblých chlapů, kteří chtěli mít svaly. I před patnácti lety byly ve fitness centrech jen posilovací stroje a činky, nic jiného. Pak se začaly objevovat první kardio stroje, první kola, pásy, veslovací trenažéry. Dnes z ryze ocelové hry zůstala jen polovina.

Dohnali jsme už v kultu těla Spojené státy?

Pořád mají před námi tak pět let náskoku. Je to země rozdílů. Na jedné straně kult těla, na druhé je to kontinent s největším podílem tuku a cholesterolu v těle. Pro mě osobně je Amerika také určitým pozlátkem, podvodem na lidi. Kulturisté jsou tam výjimeční lidé, kteří se na vrchol dostali výjimečnou cestou, za použití všech možných prostředků, které pro běžné smrtelníky ani nejsou dostupné. A pak jsme tím, jak vypadají, neustále masírovaní v časopisech. Padesátikilové holky s neuvěřitelným rozměrem prsou, modrýma očima a zářivým úsměvem, to je hrozně nebezpečná věc. Všichni si pak připadáme jako méněcenní, myslíme si, že něco děláme špatně.

To je boj, se kterým se čím dál častěji potkáváme i u nás.

Je to jako v současné společnosti: všichni touží jen po tom pozlátku, ale odmítají cestu k němu. Vypadat hezky by chtěl každý, jenže ono to nejde tak lehce. Lidé si často neuvědomují, že do stavu, se kterým nejsme spokojení, jsme se nedostali za jediný den. Ani za měsíc, trvalo to nejméně rok nebo dva. Spousta sportovců, mladých lidí, kteří byli zvyklí žít aktivně, začne kolem dvaceti pětadvaceti let chodit do práce. Nemají čas sportovat, správně jíst. Najednou zjistí, že tělo se mění k tomu, co nechtějí. Pak chtějí nápravu. Nemůžou ale čekat, že se to zlepší přes noc, po pár cvičeních. Musí přijmout určitou zodpovědnost. Dbát o své stravování, aktivní pohyb.

Pravidelný pohyb. Ne se jednou zničit a přijít znovu až za měsíc.

Fitness centrum, to je vyloženě sezonní věc. Zlatá doba je po Novém roce, kdy jsou všichni plní předsevzetí. V lednu a ještě tak v půlce února se zvedá návštěvnost alespoň o polovinu. Stejné je to i s prvním jarním sluníčkem, když zmizí po půl roce ta zimní šeď.

Jsou ještě jiné trendy?

Dřív bývalo devadesát procent kluků, kteří toužili mít nabušené svaly. Dnes je jich tak dvacet procent, a to přeháním. Zbytek jich jsou normální lidé, kteří si jdou dvakrát týdně zacvičit. Mají to jako doplněk k jinému sportu. Nebo chtějí jen cvičit, aby je nebolela záda. Ke cvičení dospěli vlastním rozumem, zkušeností. Můžu to vzít i podle sebe. Dřív jsem sice býval vrcholový sportovec, teď se ale věnuju podnikání. Na cvičení se teď taky dívám jako oni: chci si narovnat záda, respektuju to, že svaly mají tendenci zkracovat se a ochabovat. Chci, aby tělo fungovalo, jak má. A taky se nechci stydět, když se svlíknu třeba u vody.

Váš fit klub navštěvuje také řada vrcholových sportovců. Víte vůbec o nich?

Nikdo za mnou nepřijde a neřekne: Já jsem ten či ten. Spíš k tomu společně po nějakém čase dojdeme. Chodí sem pravidelně, bavíme se. Poznáváme se. Opravujeme jejich chyby při cvičení a nejednou zjistíme: hele, tohle je profi cyklista, tamty holky jsou z basketu a tenhle se živí golfem. Kluk nebo holka, kteří sem chodí tři roky a chovají se tak skromně, a najednou z nich tohle vypadne. Nebo z nich ani nic nevypadne a jen si to o nich přečtu někde v novinách.

Fitness dnes funguje jako doplněk i pro lidi, kteří se živí jiným sportem.

Je jedno, na jaké to je úrovni, vždycky se mluví o vyváženosti těla. Nechci mít jen velká prsa nebo bicepsy. Všechno musí fungovat společně. Necvičím kvůli svalům, ale aby tělo pracovalo, jak potřebuju. Spousta lidí vám ve finále řekne, že je cvičení prudí, že se raději budou hýbat venku. Chápu to. Jde taky o to složit trénink tak, aby vás bavil.

Aby to nebyla jen nudná povinnost, která člověka jen otravuje.

Pořád bude platit, že cvičení na strojích fitness center je pro údržbu těla nejpohodlnější cesta. Blbuvzdorná cesta. Když jsem trénoval box, brečel ze mne Ruda Stránský smíchy. Říkal, že takové dřevo v životě neviděl. Podobné je to v posilovně. Jsou to nové pohyby v prostoru. Dřív se doporučovaly stroje, dnes jsou to balanční pomůcky. Cvičit s nimi v prostoru je ale velice obtížné, proto je u nich velice důležitá součinnost s trenérem. Člověk si na začátku snadno zafixuje špatné pohyby a pak ho to při cvičení provází celou dobu. Tělo je mrcha, při cvičení se vždycky snaží najít tu nejjednodušší cestu, jenže ta obvykle není tou správnou. Proto je ve fitku trenér. Jako hlídač.

Zvyšovat váhu, se kterou cvičím, je snazší než si hlídat techniku.

Proto se mnohem líp cvičí s holkami. Nebo kluky, kteří nestojí tolik o to mít velké svaly. Nemyslí si, že jim závidíme, že jim to nechceme dopřát. V ideálním fitku by mělo být neustále k dispozici osm deset trenérů, kteří by lidi neustále otravovali. Bohužel to nejde, stálo by to moc peněz.

Proč? Když lidé stejně moc nestojí o rady.

Jasně. Každý chce spíš slyšet: Děláš to dobře, vypadáš skvěle. Kolikrát se až zděsím, když přijdu do posilovny a lidé raději uhýbají očima, jen abych jim neřekl, že dělají něco špatně. Na druhou stranu, když jim něco vytknu, snaží se to brát sportovně.

Že se snáz učí ženy než muži, to vám řekne asi každý trenér. I ve fitness centrech cvičí mnohem častěji pod dohledem.

Je to jeden z rozdílů v psychice muže a ženy. Mají také mnohem větší respekt. K deseti hodinám cvičení pilates pak dostanou deset hodin přednášek. Každou hodinu se dozví dvě tři nové informace. Vytváří se informovaná komunita. Kluci jsou zbrklí, rychlí, všechno vědí nejlíp. Přečtou si to na netu. Deset informací najednou, ze kterých vznikne podivný guláš, když nedokážou utřídit věci, ve kterých nemají zkušenosti.

Co udělat podobně osvětové hodiny i pro muže?

Zkoušeli jsme to. Nefunguje to. Každý to chce dělat po svém, navzájem se před sebou stydí: kdo zvedne víc, kdo míň. Kdo zvládne víc sérií. Ale poučili jsme se. Nutíme teď instruktorky, aby víc chodily a ukazovaly. Když to lidé vidí názorně, jsou ochotní poslouchat. Jednou, třikrát, desetkrát. A dál. Musí se postupně. O tréninku, fungování těla. O výživě.

Naplňuje vás to?

Až se kolikrát směju sám sobě. Mám větší radost z lidí než z toho, když se něco povede mně. Pamatuju spoustu kluků, kteří sem přišli v sedmnácti nebo osmnácti. Byli nahrbení, samá ruka, samá noha. Postupně vidím, jak se z nich stávají chlapi. Jak je cvičení formuje i v dalších věcech. Bavíme se spolu o práci, o škole, o životě. To samé z holkami. Vyrostla s námi za ty roky spousta lidí. Pak je snadné mít sklony se o ně starat. Že se můžu bavit s lidmi, sdílet s nimi jejich životní příběhy, to je taky důvod, proč mě to pořád baví dělat.

Deset let vést fitness centrum, to znamená potkat spoustu lidí.

Taky když jdu po Varech, skoro s každým se pozdravím. Uvědomuju si, kolik lidí tady ovlivníme, jak velký je v tom potenciál.

Posilovna, sály, spousty cvičebních programů. Související služby pro komplexní péči o tělo, hlídání dětí. Kolik pater ještě plánujete ve vašem centru naplnit?

Teď chci holkám zařídit nahoře kanceláře psychologického poradenství. To je podle mě stále opomíjená věc. Společnost je čím dál víc orientovaná na výkon, na úspěch. Lidé čelí stále většímu tlaku a často to neustojí. Fitness, to podle mě není jen posilování, je to komplexní péče o lidi. Starost po všech stránkách. S holkami jezdíme na výstavy, máme spoustu nápadů. Představ, jak by co mělo vypadat. Vždycky je to o možnostech. Jsme v Čechách, ve Varech. Kdybych provozoval jen fitko, tak by mě to už dávno nebavilo. Potřebuji v životě sílu, která mě nutí jít dál. Je to jako s posilováním. Moje tělo není dnes. Je to posloupnost určitých kroků. Máme už nachytáno, co uděláme za týden, za měsíc, za rok. Mám štěstí, že jsem obklopený spřízněnými dušemi. Baví nás to, společně naplňuje.

Neříkal jste si nikdy: co by bylo, kdyby?

Když jsem dostal nabídku vést fitko, hodně jsem se rozmýšlel. Vždycky to pro mě byl koníček. Relax po práci. Že jsem nakonec souhlasil, toho jsem nikdy nelitoval. Vždycky na školeních říkám holkám: uvědomte si, že děláme práci, která nás baví. Nedávno jsem četl průzkum lidmi nejlépe hodnocených profesí: farář, lékař… Vezměte si, co z toho můžeme nabídnout lidem ve fitku. Můžeme pomáhat lidem a lidé si nás za to taky cení. Řeknou děkuju, nedělají na nás obličeje. Naše práce, to je dar.

Petr Weinlich

* Kulturistika pro něj byla osudovým sportem.
* Soutěžil už jako junior.
* Pak přišla pauza. V období, kdy si člověk hledá práci a buduje si zázemí.
* K soutěžení se vrátil až v roce 1998: oblast, kraj, republika, začal spolupracovat s Jarkem Sukupem a po dvou nebo třech letech dostal možnost startovat na mezinárodních soutěžích.
* Na mistrovství Evropy se objevil v roce 2000 a hned na svých prvních velkých mezinárodních závodech skončil sedmý.
* Na mistrovství světa startoval v letech 2001 a 2003 a bylo z toho v obou případech druhé místo.
* Se závoděním skončil v roce 2003, s tréninkem na soutěžní úrovni o rok později.
* V Karlových Varech provozuje Sport studio Prima, které je v současné době největším fitness centrem v kraji.

Autor: Kateřina Wegnerová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video