Balkánskou Bosnu a Hercegovinu zařadila agentura Bloomberg mezi desítku evropských států, kde počty turistů rostou nejrychleji – v případě Bosny jde až o pětinový nárůst na číslo kolem milionu turistů za rok. Pokud jde o samotné hlavní město balkánského státu, to hlásí ještě lepší výsledek. Do Sarajeva zavítalo o čtyřicet procent více cestovatelů než před rokem. V době, kdy díky rozvoji sdíleného ubytování a levným letenkám představuje poznávání méně „profláklých“ koutů planety stále dostupnější kratochvíli, nemusí jít o překvapivou informaci.
V případě Bosny je však její vyznění pozitivnější než v případě jiných zemí. Je tomu zhruba čtvrtstoletí od chvíle, kdy se její hlavní město Sarajevo stalo terčem obléhání bosenskosrbských jednotek během války provázející rozpad tehdejší Jugoslávie. Sarajevu přinesla nevídanou porci utrpení, město setrvalo v obležení 1429 dní, nejdéle v dějinách moderního válečnictví. Nyní ale metropole zjizvené země, kterou si mezi sebe chtěli v devadesátých letech rozdělit Chorvati a Srbové, přitahuje pozornost z příčin o mnoho lákavějších.
Například ojedinělou kombinací městské a horské turistiky. Dějiště zimních olympijských her roku 1984 se totiž rozkládá v údolí řeky Miljacky, osídlení se však tyčí až do výšky přes 800 metrů na úpatí pohoří Trebevič, které je vidět prakticky z každé trochu výše položené uličky kopcovitého města. Stejně tak jsou ale vidět i četné symbolické jizvy tehdejší války. Na kopcích zvedajících se z městského centra se nachází několik rozsáhlých hřbitovů se zářivě bílými náhrobky, jež odkazují na více než pět tisíc civilních obětí obléhání.
Připomínkám těchto událostí se město ani přes svůj obnovený ráz nevyhne, v jeho centru navíc působí řada muzeí mapujících nejen osudy Sarajeva, ale například i obyvatel Srebrenice. To, že tato historie žije, dokládá fakt, že jedna z takových institucí byla otevřena loni. Muzeum válečného dětství minimalistickým, ale o to poutavějším způsobem přibližuje příběhy lidí, kteří za obléhání vyrůstali. Organizátoři toho dosahují tak, že k desítkám exponátů z každodenního života typu deky, kterou rodiny zatmívaly okna z obav před odstřelovači, připojili konkrétní příběhy. Muzeum hned v prvním roce fungování získalo ocenění zaštítěné Radou Evropy.
Sarajevo tak koncentruje všechno, kvůli čemu stojí za to Bosnu vidět a co turistům přinese více než jednorozměrný odpočinek: hornatou krajinu, silné příběhy odvahy a utrpení, starobylou architekturu spolu s vlivem různých světových náboženství, jež vedle sebe dokážou koexistovat. Lákavost samotné bosenské metropole letos ještě zvýšilo zprovoznění lanovky, kterou během obléhání města zničily jednotky bosensko-srbských nacionalistů. Městu se tak vrátil jeho symbol, jak událost charakterizovaly světové agentury. Je to ostatně právě lanová dráha, která ještě podtrhuje lákavost Sarajeva.
Cestující během necelých deseti minut vyveze ze širšího centra až do výšky 1100 metrů. Jednosměrný zážitek vyjde na zhruba 15 bosenských marek, v přepočtu 200 korun – tedy pokud nejste obyvatel Bosny, domorodci mohou využívat výhodu dvojích cen. A podle obsazenosti lanovky tak zhusta činí. Na cestovatele ovšem po výstupu čeká příjemné rozhodování. Mohou ještě necelé dvě a půl hodiny šplhat na samotný vrchol Trebeviče čnící ve výšce 1630 metrů, vydat se ze stanice lanovky do nedaleké hotelové restaurace nebo pomalu sestupovat do města podél koryta někdejší bobové dráhy.
Pokud je pro olympijská sportoviště problém najít budoucí využití, v tomto případě se to mimoděk podařilo. Posprejovaný betonový koridor patří mezi specifické turistické cíle. Méně dobrodružně laděné cestovatele ovšem může zaujmout i samotné centrum města, kde se mísí synagogy, mešity i kostely. Svatostánky muslimů ovšem dominují. Šíření islámu podporují navíc turecké či katarské peníze určené na rekonstrukce mešit či na výstavbu náboženských knihoven. Náboženské stavby jsou přístupné i turistům.
Mnoho z nich leží ve starobylé čtvrti Baščaršija připomínající svým ruchem a úzkými uličkami orientální bazar. Střed metropole lze rámcově projít za jeden den, hornatá země ale přímo vybízí k výletům mimo její hranice. Dozvukům války se však vyhnout nelze, tím méně, že jí byly stiženy právě významné symboly země. Ty přitom stojí za vidění především.
Řeč je například o jihobosenském Mostaru, jednom z nejfotogeničtějších a nejznámějších míst na Balkáně. Město spojující „křesťanskou“ a „muslimskou“ část unikátním starobylým mostem ze 16. století je přitom v dosahu zhruba dvouapůlhodinové cesty autobusem či vlakem přímo ze Sarajeva. Bosenské dráhy pro tyto příležitosti vypravují speciální vyhlídkový vlak Talgo, který by na české železnici rozhodně neudělal ostudu. Jeho hlavní devízou je možnost pohodlného kochání se hornatou krajinou, která je pro Bosnu tak typická. Nevýhodou je, že jezdí maximálně dvakrát za den.
Nabídka autobusové dopravy je v tomto směru bohatší. Podobně jako pro Sarajevo je letošní rok unikátní znovuzprovozněním lanovky, také pro Mostar znamená rok 2018 svého druhu historický předěl. Na jaře 2019 v něm má totiž začít po řadě odkladů fungovat pobočka hotelového řetězce Marriott, která se zařadí k největším budovám ve městě. Nachází se přitom jen pár kroků od samotného mostu a stísněného historického centra, kde se už nyní vyhýbá davu turistů jen obtížně. Lze očekávat, že jejich proudy s otevřením nových ubytovacích kapacit ještě zesílí. Letošní sezona tak byla zřejmě poslední bez tohoto prvku masového turismu.
Hemžení cestovatelů se ovšem koncentruje primárně na samotný most, který po zničení chorvatskými jednotkami prošel v roce 2004 kompletní obnovou, a do přilehlých uliček. Stačí jen popojít nebo sejít na břeh řeky a užívat si pohledy na mostarskou scenerii v mnohem větším klidu. Je na co se dívat: město obklopují vysoké kopce s kříži na vrcholu, ačkoliv nelze přehlédnout minarety četných mešit.
Detailnější pohledy ale ne vždy nabízejí idylické výjevy. Válkou poničených budov se v Mostaru podobně jako v celé Bosně nachází celá řada, na zdech nechybějí ani připomínky masakru ve Srebrenici ve formě graffiti. Přízraky války lze zkrátka najít i na sebepoetičtějších místech. Skutečnost, že se s nimi díky rozvoji turismu setkává čím dál více cestovatelů, ale může přispět k tomu, že už opravdu půjde jen o přízraky, a ne opakovanou historii.
