Ostravský rodák Rudolf Dziengel pracoval jako horník. K tomu aktivně sportoval. Ve stolním tenise to s Havířovem dotáhl do druhé ligy. V roce 1968 začal skákat do výšky a začal okamžitě sklízet úspěchy.
Vyhrál dokonce mezinárodní závody v polské Varšavě. Nedlouho potom se ale zranil a s vrcholovým sportem musel skončit. Dnes už neskáče, u sportu ale zůstal. V pětašedesáti hraje tenis.
Jak je možné, že jste se dokázal mezi výškaři tak rychle prosadit?
Už na učilišti jsem skákal do výšky okolo 165 centimetrů. Když mi kolega v práci řekl, že tolik skáčou v oddíle, kde jsou výškaři specialisté, řekl jsem si, že to musím zkusit. Hned první zimní přípravu jsem neskutečně dřel. Díky tomu jsem šel výkonnostně rychle nahoru.
Co znamená, že jste hodně dřel?
Trénoval jsem s ohromnými zátěžemi. Bylo mi dvacet let. Byl jsem už dospělý. Kdyby takovým způsobem trénoval někdo z juniorů nebo dorostenců, odrovnal by se.
Díky povedeným výkonům jste mohl změřit síly se zahraničními soupeři.
Ve Varšavě jsem k úžasu svému i ostatních vyhrál závod, na který jsem si na brusce upravoval tretry. Já měl boty na škváru a v Polsku měli tartan. Ten jsme v Československu v té době vůbec neznali. Ale uspěl jsem, a dokonce se mě pak ptali, jestli budu startovat na akademickém mistrovství světa.
Dva roky na to jste musel skončit. Co se stalo?
Bohužel. Musel jsem na operaci kolena. Sice jsem pak ještě nějakou dobu závodil, ale už to nebylo ono, tak jsem raději skončil.
Dneska trénujete tenis, nikoliv výšku. Jak to?
Správce kurtů dělám už dlouho. Když jsem byl mladší, odehrál jsem i několik veteránských turnajů, a některé dokonce vyhrál.
