Za korunu z Gorkého do Černic

Linky městské hromadné dopravy se za dvacet let změnily téměř k nepoznání.

Noviny stály padesát haléřů, cuc na kládě korunu. Za stejnou sumu bylo v roce 1989 v Plzni možné koupit i jízdenku na tramvaj. Za tuto cenu jste se dostali do stejných míst jako dnes. Ovšem jinými linkami. Tam, kde dnes jezdí trolejbus, před dvaceti silnice patřila autobusu.

Obslužnost podobná

„Že by byla obslužnost lepší tenkrát nebo teď, to se říct nedá. Dostali jste se do stejných míst. Ale trasy byly jiné. Já jsem před více než dvaceti lety jezdil devětadvacítkou autobusem. Ta už dneska není, skončila v závěru osmdesátých let. Jezdila po stejné trase, jako dneska jezdí šestnáctka trolejbus. Tedy z Doubravky na Bory. Byla to asi nejvytíženější autobusová linka,“ řekl nám dnes šestašedesátiletý bývalý řidič Josef Beran. Úplně jinudy jezdila před dvaceti lety i třináctka. Její trasa nevedla do Lobez, ale Gorkého ulice (dnešní Goethovky) do Černic.

Stranu na Lobzy obsluhovala další linka – dnes již neexistující patnáctka. Ta jezdila z Hamburku. Už odedávna jezdí z Lochotína na Bory čtyřka. Ovšem zdaleka kratší dobu jezdí z Bolevce na Slovany jednička. „V osmdesátých letech jednička jezdila z Bor na Slovany. Trasa do Bolevce byla protažena až v roce 1990. Směrem do Bolevce v osmdesátých letech jezdila tramvaj číslo tři. Ta měla konečné na Skvrňanech a ve Frunzeho ulici, tedy dnešní Mozartově. Od roku 1986 to byla jediná otevřená trať do Bolevce. Ještě dnes je tam vidět stará točna,“ vysvětlil nadšenec pro historii veřejné dopravy Václav Leschek. Začátek devadesátých let byl podle něho důležitý v dopravní obslužnosti Plzně.

Tehdy byla také otevřena nejdelší a nejvytíženější autobusová linka – třicítka. Další autobusové linky vznikaly postupně v dalších letech, žádná však svou důležitostí nedostihla právě třicítku. „V poslední době se samozřejmě posilovala linka na Borská pole, kam před revolucí nejezdilo nic,“ dodal Leschek.

Lístky stejné, cena vyšší

Lístek na cestu prostředkem městské hromadné dopravy je dnes dvanáctkrát dražší. Ovšem systém zůstal stejný. Po nástupu si musíte lístek vždy proštípnout. Kasička, kam pasažér hodil korunu a vzal si lístek od řidiče, skončila v roce 1981. „Tady pokrok jako kdyby neexistoval. Obzvlášť ve starých tramvajích jsou snad „štípadla“ ještě ta, která fungovala za komunistů,“ dodal třiapadesátiletý Plzeňan Jaroslav Švec. Jinak vypadaly před dvaceti lety i tramvajenky. V plastikovém pouzdře byla průkazka s fotkou, k níž se měsíc co měsíc kupovala známka – zlevněná za dvacet korun, plnocenná za padesát.

Cesta „do neznáma“

Jízda tramvají byla i adrenalinovým sportem. S nadsázkou lze říct, že vás tramvaj mohla zavést, kam chtěla. Tedy pokud tam vedly koleje. „Co si pamatuji, tak se výhybky přehazovaly ručně. Tramvaják vždycky vylezl ven a musel výhybku přehodit. Když na to zapomněl nebo se mu to nepodařilo, jeli jste třeba místo na Bory na náměstí, místo do Bolevce na Košutku a podobně. Byla to docela legrace,“ vzpomíná Švec.

Tramvaje T2 skončily

Přesně před dvaceti lety z plzeňských ulic zmizely tramvaje s označením T2. Poslední kilometry dojezdily na zrušené trati číslo tři. Po plzeňských ulicích se ale proháněly dlouho – od roku 1960, kdy nahradily poválečný model T1. I ten dosloužil na lince číslo tři. „Té dvojky“ na přelomu osmdesátých a devadesátých let nahradily zcela nové vozy s označením KT8D5. Ty lze spatřit v ulicích západočeské metropole dodnes. Největší zastoupení ale v Plzni mají vozy T3. To se nezměnilo. Pasažéři v nich jezdí už od poloviny šedesátých let. Změnila se pouze barva. Obligátní červenou nahradila žlutá.