Jaroslav Güthner má velkého koníčka – lodě. O plavidlech už ledacos přečetl a složil přes dvě stě modelů. Loď chtěli s manželkou postavit i na Jordánu.
Ve svém domě mě vítá stylově. Ve světlých kalhotách, proužkovaném triku a s lodním řetízkem na krku. Chodbou procházím okolo lodí, v kuchyni míjím koráby na ozdobných talířích. Nahlížím i do ložnice, kde stojí slavná Kolumbova Santa Maria. V obývacím pokoji pro změnu kotví na skříních plachetnice, bitevní, torpédové lodě a ponorka. Zahřívám se čajem od „námořníkovy“ manželky Marie. Už mě ani nepřekvapí, když si na sáčku všímám kormidla.
Jak jste dokázal, aby žena pustila loď až do ložnice? Sama si o ni řekla. Ale musela být bílá. Ta jediná do ložnice směla. Tak nám tam na podstavci ve tvaru kotvy sedí už třicet let bílá Santa Maria. Různých modelů mám ale desítky.
To vyjde docela draho. Manželka na tak nákladný koníček nenadává? Žena nikdy nenadává. Naopak. Šije mi plachty. Máme i jeden takový příběh. (Do rozhovoru vstupuje manželka. „Za krutého komunismu, když jsem uškudlila nějakou tu marku a vyměnila ji za bony, jeli jsme do Tuzexu. Že si koupím něco hezkého na sebe. Víte, jak to dopadlo? Halenka nebyla, svetřík taky ne. Koupili jsme model. Manžel udělal psí oči a já si triko nakonec vybrala v Táboře,“ říká Marie Güthnerová.)
A co dovolená? Vybíráte blízko přístavu? Dovolenou trávíme tak trochu v přístavech. („Ale mně to nevadí. My jsme šouplí oba. Vždyť život je jedna tolerance,“ přidává se do rozhovoru Marie). My se podporujeme. Manželka je blázen do květin, tak ji vozím po zahrádkářstvích. Já mám zas lodě. Za padesát let jsme se nepohádali. („A když to k hádce směřuje, dáme si panáčka a všechno je dobrý,“ dodává Güthnerova manželka).
Lodě máte v kuchyni, obýváku, ložnici. Kde ještě? Jedna visí dokonce v Itálii. V Brescii v zelinářství. Velká metrová černá kovová plachetnice. A jedna je na čestném místě v hospodě v Roudné, kde máme chatu. Dodnes nás ale se ženou mrzí, že nemáme loď na Jordáně.
Na rybníku Jordán v Táboře? Ano. Za totáče jsme žádali o povolení na okrese. Chtěli jsme tam přikotvit loď, ve které bychom provozovali kavárnu a restauraci. Vše na vlastní náklady. Vařili bychom tam pirátské speciality, mořské ryby. Ale nedovolili nám to. Snad kdybychom byli straníci. Jenže my byli vždycky bezpartijní.
Vidím, že do lodí jste opravdu blázen. Jak jste se k nim dostal? Jako děti jsme po Jordánu pouštěly lodičky, v zimě jsme se pod sladovnou plavily na krách. Možná tam to začalo. A pak když jsem končil základku, přišla přihláška na námořnické učiliště. Jenže byla jen jedna a tu jsem nezískal. Přednost dostal prominentní spolužák. Vydržel tam tři měsíce, pak ho vyhodili. Nesrovnal se s námořnickým řádem. Přitom já bych si toho tak vážil!
Kam jste tedy šel? Vyučil jsem se zámečníkem, oženil se, pak přišla vojna. A po ní překrásné období. Koupili jsme si s manželkou motorku a jezdili po zemích českých, po hradech. Ale také do Berlína, východního Německa, Polska, Maďarska. Kam se smělo. Třeba v Drážďanech jsme byli každou chvíli. Nechtěli jsme hned děti. Užívali jsme si sebe navzájem. Čtyři roky cestování. To bylo báječné. Bez peněz, všeho nedostatek, přesto někde jste. Támhle utrhnete třešně, támhle jablka, na podzim švestky. Spali jsme ve stanu na stráni. Takhle jsem si spolu krásně žili na volné noze. A cestujeme vlastně doteď.
A zároveň jste dělal zámečníka v Kovosvitu? Ano. Tam jsem měl po práci možnost vyrábět si některé lodě. („No jo. Místo ve čtyři chodil domů v sedm. A pak po roce a půl přišel s obrovskou kovovou plachetnicí. Říká k tomu své manželka.)
Řídil jste někdy loď? Pořádnou ne. Několikrát jsem jel trajektem. A to je něco pro mě. Vždycky vylezu až nahoru za kapitánem a zkouším, jestli bych si nemohl podržet kormidlo. Ale to oni nedovolí. Vyfotit klidněa, ale z ruky ho nedají. Tak si alespoň představuji, jak jsem na takové lodi kapitánem.
Budete kapitány zkoušet přemlouvat i dál? Zkusím to zase letos na dovolené. To musím. Co kdyby to náhodou tentokrát vyšlo.
