Vyrážejí brzy ráno spolu s myslivci do lesa. Musí se nenápadně obléct a ještě nenápadněji se chovat. Na vytipovaných místech prolézají křovím a plaší zvěř. Odměnou je jim kančí guláš i neopakovatelná atmosféra mysliveckých rituálů.
Devětadvacetiletý Petr Žůrek se už dlouho zajímá o přírodu. Ve svém volném čase chodí pomáhat myslivcům. V zimě to mimo jiné znamená i chodit na hony. Jako takzvaný honec.
Sněhem a houštinami
Jeho hlavním úkolem je protlačit se předem vytipovanou lečí a vyplašit uvnitř zalehlou zvěř. Ne vždycky se to honcům podaří. „Jestliže se zvěř nevytlačí z úkrytu, tak jen hlásíme, jakou zvěř jsme viděli. Myslivcům to pomáhá zjistit, jaké zvíře a v jakém stavu na místě je. Ale když lovitelnou zvěř vyplašíme, můžou ji zastřelit,“ přibližuje Žůrek.
Hon považuje za společenskou událost. „Je to vyvrcholení mysliveckého roku, kde se sejde parta dobrých lidí. Strávíte krásný den procházkou po lese, potkáte při tom přátele a od kolegů myslivců se dozvíte novinky,“ vyznává se Žůrek, který myslivcům pomáhá i s přikrmováním zvěře či vysazováním stromků a rád také pozoruje zvířata.
Ráno si musí přivstat, už v osm se v lese začíná. Myslivci nastoupí a připomenou si pravidla honu, na každém se totiž loví jen určitý druh zvěře a také počet úlovků je omezený. Pak si zkontrolují lovecké lístky a doklady.
Myslivecké rituály
Myslivci určí místa, kudy jdou náhončí plašit. Na jednom honu se sejde dvacet i třicet honců. „Záleží na tom, kolik kolegů se přinutí do sychravého rána vylézt z teplé postele,“ směje se Žůrek.
Asi v půlce honu se všichni nasvačí a dají si teplý čaj. A okolo druhé či třetí odpoledne je závěrečný nástup.
„Někdy se pronáší i poslední řeč, což je společné posezení všech účastníků, při kterém se klábosí. Zvykem je také vyhlášení nejlepšího střelce, honce a psa honu, organizování takzvaného posledního soudu nebo pasování nového myslivce. Odměnou je třeba kančí guláš,“ odkrývá Žůrek příběh mysliveckých honů.
Člověk se podle něj na honu rozhodně nenudí a taky se dost nachodí. Ale to už k tomu patří. „Jdu tam s tím, abych se pořádně vyvětral, ale nikdo nikoho nikam nehoní, vše probíhá v poklidu a s rozvahou,“ popisuje Žůrek.
Z honce myslivcem
Hon z obou stran poznal Radomír Kubesa. Dnes je myslivec, ale začínal jako naháněč. Do lesa ho bral táta, který je také myslivec.
„Byl jsem ještě prcek a byl jsem strašně rád, že můžu něco takového vůbec dělat, cítil jsem se jako dospělák. Naučil jsem se tam spoustu mysliveckých tradic, vyslechl nekonečné množství veselých historek starých myslivců, užil si spoustu legrace a takovou třešinkou na dortu byl vydařený úlovek,“ vzpomíná Kubesa.
Nahánět zvěř podle něj není jednoduché. Musí být hlavně nenápadný. „Když si vzpomenu, jak jsme se museli prodírat různým trním a houštinami a do toho třeba ještě sníh. Ale někdy bych si to s nimi vyměnil, protože jsou na rozdíl od nás myslivců v pohybu a není jim zima. Myslivec na honu stojí i hodinu na mrazu a nesmí se hýbat, ať zvěř nevyplaší,“ porovnává úděl honce a myslivce Kubesa.
Aby se mohl stát myslivcem, musel projít ročním kurzem. Učil se biologii zvěře, péči o zvířata, o jejich chovu a lovu a musel ovládat také střelectví, myslivecké zvyky a tradice či zákony a poznat lovecké psy. Nechyběla ani praxe. Za to dostal lovecký lístek, ale myslivec z něj ještě nebyl.
Posledním krokem je totiž získání zbrojního průkazu pro lovecké zbraně. „Ten jsem dostal po absolvování zkoušek u policie. Stal jsem se členem mysliveckého sdružení a před sedmi lety dostal povolenku k lovu,“ vzpomíná na složitou cestu k myslivecké uniformě Kubesa. Hony jsou zimní záležitostí. Každé sdružení myslivců je má dvakrát do roka a řídí se přesnými pravidly, proto se naháněči nemusí obávat o svůj život. „Každý myslivec střílí po řádném rozhlédnutí a střílí pouze tehdy a ve chvíli, kdy nikomu nehrozí žádné nebezpečí,“ uzavírá myslivec Kubesa.
